Čundr v Litovelském pomoraví

-kdy-05/2023

-kde-Mohelnice – Litovel – Horka nad Moravou (Olomoucký kraj)

-jak se tam dostat-vlakem do Mohelnice, vlakem z Horky nad Moravou

-co tam-CHKO Litovelské Pomoraví, louky, mokřady, lužní lesy, zatopené pískovny, cesta po rovině, jeskyně Podkova, Mladečské jeskyně, kraj tvarůžků,

-na co si dát pozor-oblast je známá extrémním výskytem komárů, hlavně po vydatných deštích, v případě spaní venku, vzhledem k charakteru krajiny je poměrně těžké najít místo na spaní.

https://mapy.cz/s/cotelevoso

Protože to po nějaké době vypadalo na pěkné počasí – tedy ne moc horko, ne moc zima a relativně bez deště, rozhodli jsme se vyrazit pro změnu někam na čundr. V zásobě máme slušnou sbírku nápadů kam, takže stačilo si jen projít seznam a vybrat si. Vybrala jsem Litovelské Pomoraví. Jednak je to místo známé mračny komárů, takže čím dříve z jara člověk vyrazí, tím lépe. Poslední dny moc nepršelo, tak by to mohlo být v pohodě, raději jsme stejně přibalili i stan. A také jsme oba poslední dobou trochu zlenivělí a tahle oblast je vlastně jedna velká rovina, když navíc půjdeme po proudu řeky, tak vlastně celou dobu z kopce.

Vyrazili jsme v pátek po práci rychlíkem Valašský expres z Prahy, překvapivě staví právě tam, kde potřebujeme, tedy v Mohelnici. Od vlaku to byly slabé tři kilometry na břeh pískovny Moravičanské jezero, kde bylo spousta rybářských plácků u vody, kde se dal postavit stan. Byly tu sice dvě „ale“ – jednak pískovna je stále v provozu takže na protějším břehu hučely asi do devíti večer stroje, a jednak se už kolem páté ráno začali trousit rybáři, tu a tam bylo slyšet jak někdo chodí kolem, šplouchání jak krmí ryby, nebo krátký rozhovor. Přesto to bylo nejlepší místo široko daleko.

Další den nás čekalo asi 25 kilometrů, to je i s batohem poměrně hodně, doufali jsme ale, že díky tomu, že je to po rovině, tak to dáme bez problémů. Na konci jsme už byli hodně unavení, ale ano, dali jsme to bez problémů. Sbalili jsme stan, nasnídali se a vyrazili. Nejprve po loukách kolem pískovny a pak k zastávce vlaku Moravičany. Vše tu působilo tak trochu exoticky, ty louky, neobvyklé stromy, ještě navíc obalené koulemi jmelí, i zvuky ptáků tu byly úplně neznáme, připadali jsme si jak někde v džungli.

Cestou se dnes před námi tyčily dvě velké překážky, jednak železniční koridor na Olomouc, ten jsme snadno podešli v Moravičanech, a pak o kus dál zase dálnice, tu jsme podešli u obce Řimice. Mezi železnicí a dálnicí, to nebyl až zas tak zajímavý úsek, a když už, tak spíše technické zajímavosti. Například protipovodňové opatření, v Moravičanech u nádraží mají takzvané automatické stavidlo – protipovodňová vrata, dále jsou všude valy, zdi a žleby. Je jasné, že v tak nekonečně rovné krajině bylo potřeba postavit nějaké fyzické nerovnosti a překážky.

Za Řimicemi jsme už šli rovnou k lesu a pak už hezky po modré příjemný chládkem mezi stromy. Cestou bylo několik studánek, takzvané Řimické vyvěračky, pak zřícenina lesního pavilonu Rytířská síň, tam jsme ale nešli. A především tu byla jeskyně Podkova, to byl velký zážitek! Je to vlastně stará štola, kde se jedním vchodem vleze dovnitř, pak se jde asi 28 metrů dlouhou úzkou chodbou, ve které se už začínají dělat krasové jeskynní útvary, a vyleze se ven zase úplně jiným otvorem. Poslední na trase byl Čertův most – dvě skály spojené zahnutým kamenným obloukem, mostem, který nikam nevede.

Najednou byl čas trochu přidat do kroku, protože jsme měli již předem koupené vstupenky do Mladečských jeskyní a čas prohlídky už se blížil. Nechali jsme si v kanceláři uschovat batohy a šli jsme na prohlídku. Nejzajímavější informace byla asi ta, že se zde našly nejstarší pozůstatky pračlověka, dokonce starší než ve Francii. Nejzajímavějším útvarem pak byla takzvaná „Mumie“ – velký stalagmit, větší než člověk, trčící z ničeho nic ze země.

Po jeskyních jsme znovu přešli dálnici, zpět do lesa a užili si zase trochu zelené přírody. Už při příchodu k lesu nás do nosu praštila intenzivní česneková vůně, co by položila i Draculu. Celý les, kam až oko dohlédlo, byl posetý lány a lány medvědího česneku. Byla to krásná cesta, pomalu se zužovala až z ní zbyla jen úzká pěšinka podél řeky Moravy. I tady to vypadalo jako procházet se džunglí, akorát místo krokodýlů na nás z vody koukaly nutrie.

Podle vody jsme došli až do Litovle, tam jsme si na náměstí v restauraci dali místní pivo a tvarůžkové speciality. Zajímavé je, že přímo prostředkem náměstí tu většinou skrytý pod dlažbou teče potok Nečíz. V jedné části náměstí jsou k němu dokonce schody. V restauraci, při ochutnávání asi tří vzorků piv, jsme přečkali i malou přepršku a pak se vydali už zase mimo značku na jih města a pak podél Mlýnského potoka cestou po vršcích povodňových valů až před obec Březové. Tady už jsme byli docela uchození. Naštěstí se podařilo najít předem vyhlídnuté místo na spaní – označené v Mapy.cz jako samoobslužný bar. Žádný bar tu sice nebyl, zato posezení, ohniště a pěkně posekaná louka.

Další den ráno jsme měli trochu potíže s vodou, přestože jsme si dobrali vodu v restauraci do všeho co jsme měli, nějak jsme s tím za večer a ráno zamávali. Večer bylo dusno a taky jsme měli žízeň po pivu a slaných syrečcích, ráno jsme zase potřebovali nějaký pořádný start a tak jsme si uvařili velké čaje. Vyšlo to tak, že každému zbylo jen půl litru vody, když jsme vyráželi. Sice jsme alespoň měli lehké batohy, ale potřebovali jsme někde najít něco k pití. Naštěstí hned po pár kilometrech byl ve Lhotě nad Moravou značený kiosek. Cesta k němu ovšem byla trochu nudná a zdlouhavá, nekonečná dlouhá asfaltka, vhodná spíše pro cyklisty, než pro pěší. Největší zajímavostí byly srnky na zahradě myslivny. Ale za odměnu nás čekala výborná chlazená malinovka. Jak jsme tak seděli u stolu, tak jsme se shodli, že se nám už nechce moc daleko chodit. Stačilo si naštěstí najít nejbližší zastávku vlaku a vydat se tam. Samozřejmě s ohledem na to aby se šlo alespoň trochu hezkou krajinou. Vybrali jsme si Horku nad Moravou. Dnes máme tedy celkem ujít 12 km.

Od stánku jsme pokračovali po červené až do Přírodní rezervace Kenický, tady jsme se odpojili ze značky a šli se trochu toulat další lesní džunglí. Odpočinout se tu sice nikde nedalo, protože se to tu jen hemžilo komáry, ale byla to hezká divočina. Dál jsme pokračovali po úzkém zalesněném pásu mezi řekou Moravou a Mlýnským potokem až na krásnou louku (PP Daliboř). A protože jsme uznali, že máme ještě spoustu času do odjezdu vlaku, tak jsme si tady skoro hodinku odpočinuli a jen leželi v trávě.

Poslední úsek do Horky nad Moravou už tak zajímavý nebyl, asi už jsme byli dost unavení, přibylo výletníků a cyklistů. Nejzajímavější asi bylo, když jsme mohli pozorovat čápa, jak se brouzdá mokřady a hledá něco k snědku. Navštívili jsme pozemky kolem Domu přírody Litovelského Pomoraví a pak přes vesnici hurá na vlak do Olomouce a z Olomouce zpátky do Prahy