Krkonoše
-kdy-05/2014
-kde-Svoboda nad Úpou, Dolní Lysečiny (Královéhradecký kraj)
-jak se tam dostat-vlakem, autobusem
-co je tam-Krkonoše, horské tůry
-trasa-Pomezní Boudy-Sněžka-Luční Bouda-Výrovka-Modrý Důl-Pec pod Sněžkou, +menší výlety
Do Krkonoš jsme jely s kamarádkou na prodloužený víkend na oslavu jejích narozenin, tentokrát od čtvrtka do neděle. První ubytování jsme měli ve Svobodě nad Úpou. Batohy jsme si nechaly v penzionu a pro aklimatizaci jsme si udělaly procházku směr Rýchorská bouda, ale až nahoru jsme nedošly. Cestou jsme měly první šanci se pokochat krásnou čistou krajinou. Například jsme viděly horskou orchidej, srnky, zajímavé šnečky, extrémně otravné mouchy a nakonec jsme zmokly. Takže jsme si užívaly svobodu ale také jsme si zaúpěly.
Druhý den jsme se vydaly po zelené značce do Jánských Lázní, po krátkém stoupání jsme se dostaly k altánku Muchomůrka. Hned za ní začala cesta "dřevěných obrů". Byly to velké dřevěné postavy v různých pózách a situacích. Na půli cesty stál také takzvaný Krakonošův domeček, tedy jakási farma pro děti. Dále jsme prošly Jánskými Lázněmi a daly si oběd. Tam i zpátky to vyšlo na nějakých šest kilometrů. Vyzvedly jsme si věci a vydaly se na autobus k našemu dalšímu ubytování, který jel do Horního Maršova. Cestou na další penzion, který byl ale ještě dva kilometry cesty od autobusu, se vystřídal déšt, slunečno i sněžení. Prostě bláznivé horské počasí.
Ubytovaly jsme se a prošly po okolí. Hlavní výlet nás ale čekal zítra. Výstup na Sněžku. Na autobus jsme musely šlapat zase ty dva kilometry. Špatně jsme si to naplánovaly a na zastávku přišly příliš brzy. To se ale ukázalo jako skvělá náhoda, protože brzy se za námi začala hromadit velká skupina lidí. Počasí bylo krásné, takže se na Sněžku vydalo hodně lidí. Autobus přijel o půl hodiny pozdě. Bylo v něm poslední volné místo, vzadu na pětce a to jsem si drze zabrala já. Na kamarádku zbyl vyvýšený schůdek před touto sedačkou, na kterém se stejně nedalo stát, zato na sezení byl víc než v pohodě. Když se všichni, co s námi čekali na zastávce, nasoukali dovnitř, už tam moc místa nezbývalo. Na další zastávce jsme nabrali zbytek a v autobuse už nebylo k hnutí. Na každé další zastávce vždy ale čekalo třeba padesát, šedesát lidí. Bylo to neuvěřitelné. Všichni prostě chtěli na Sněžku a řidič se vždy jen omluvil, že už má plno. Další autobus měl jet až za 4 hodiny, takže se to neobešlo bez křiku a slz odmítnutých turistů. Veliké drama. Cesta se tak protáhla na dlouho, byly jsme šťastné, že se vezeme a že sedíme.
Když jsme vystoupily na Pomezních Boudách, překvapilo nás, jaká je tu zima. Okamžitě jsme na sebe navlékly všechno oblečení, ale i tak to bylo málo. Brzy jsme se však dostatečně zahřály chůzí. Šly jsme po červené po hřebeni, je to příjemná cesta, autobus nás vlastně vyvezl velmi vysoko, takže místo toho, abychom se několik hodin škrábaly nahoru, jsme si šlapaly pěkně mírným stoupáním. A spolu s námi celé procesí dalších lidí. U chaty Jelenka jsme si daly svačinu, spousta lidí se tu zastavila na oběd, takže dál už jsme nešly s davem. Mraky byly vysoko a tak jsme si mohly užívat krásných výhledů. Na Sněžce bylo opět plno. A taky velká zima. Aby nám nezačaly upadávat končetiny, tak jsme se pokochaly výhledy, udělaly pár fotek a už začaly scházet dolů na opačnou stranu na Obří sedlo.
Rozhodovaly jsme se, kudy dál. Buď přímo dolů po modré značce, nebo oklikou přes Luční boudu. Luční bouda nakonec vyhrála. Už jen proto, že jsme se těšily na cestu po chodníčku přes Úpské rašeliniště. Z Luční boudy jsme se vypravily směr Výrovka. Úvodní kopeček už nám dal celkem zabrat, začínaly jsme toho mít plné kecky a to nás čekalo ještě slušných pár kilometrů. Navíc jsme z mapy nepochopily, že tu ještě je nějaké stoupání a už jsme se zkrátka těšily, že si jen pěkně budeme šlapat dolů. Z Výrovky jsme pokračovaly po zelené na Richtrovy boudy, po červené do Modrého dolu a do Pece pod Sněžkou. Už nám to přišlo opravdu dlouhé, navíc jsme měly pocit, že si z nás ukazatele dělají srandu, protože zatímco jsme se plahočily nekonečně dlouho k další křižovatce, ukázalo se, že jsme ve skutečnosti ušly třeba jen kilometr.
Z Pece jsme se vrátily autobusem do Maršova. Tentokrát už tak nacpaný nebyl. A jako bonbónek nás čekala opět dvoukilometrová cesta do kopce k naší chatě. Celkem jsme tedy ušly něco přes dvacet kilometrů a pořádným terénem.
