Želiv
-kdy-08/2013
-kde-Želiv (kraj Vysočina)
-jak se tam dostat-autobusem z Humpolce, autem
-co je tam-rektreační oblast, koupání v nádržích, krátké výlety mírným terénem
Výlet jsme s kamarádkou započaly v pátek dopoledne cestou autobusem do Humpolce. Tam jsme si udělaly výstup na hrad Orlík, na něm už je dnes podle novějších fotek železné schodiště, nastavěné na původní polorozbořenou hradní věž. Před pár lety nám musela stačit vyhlídka z hradeb. Ale i ta stála za to. Ke hradu vede pěkná procházka po naučné stezce, kolem židovského hřbitova a zajímavých skalních útvarů. Počasí začínalo nasazovat ten známý zákeřný úsměv, ano bude vedro k padnutí. Druhou variantou by mohl být pořádný déšť.
Po cestě z Hradu jsme se prošly městem zpátky na autobus a vydali se do obce Želiv. Předpověď počasí se tentokrát opravdu nemýlila a lehce po poledni bylo nesnesitelné horko. Nejvíc jsem litovala nákupu dvoulitrové coly značky dr. Pepper, což mi v té době přišlo jako skvělý nápad, protože jsem myslela, že už se dávno neprodává. Byly to přesně ty poslední dvě kila, co mi nakonec sebraly všechny zbytky energie. A zas tak dobrá nakonec taky nebyla. Ubytovali jsme se a šli na zmrzlinu. Přitom jsme si prohlédli známý Želivský klášter a takzvaný Trčkův hrad. Navečer jsme se šli projít k vodní nádrži Trnávka, přístup na hráz je ale zakázaný. Vydali jsme se po červené značce, jednou stranou, ale tudy se k vodě dostat nedalo, naopak na jižní straně přehrady jsme zdálky pozorovali koupající se lidi na pláži.
Druhý den nás čekal hlavní výlet. I přes očekávaná vedra jsme se rozhodly ho absolvovat, ale trochu ho zkrátit. Po cestě měly být samé přehrady a nádrže, tak se při nejhorším můžeme vykoupat. Z Želivu jsme se nejprve vydaly po červené značce k nádrži Vřesník a odtud dál na Sedlickou přehradu. Tam jsme si nejprve daly pod hrází oběd a pozorovaly kapry, co se hemžili pod nádrží. Já se je vypravila pozorovat zblízka a musela čelit pokřikování motorkářů, kteří doufali, že mě navedou až naokraj mělkého plácku a já zahučím za kapry do hluboké vody. Naštěstí jsem ten okraj viděla i já. Poté jsme pokračovaly po červené kolem nádrže. Tam na nás čekal jeden příjemný plácek, takže přišlo na řadu koupání. Já jsem dokonce přeplavala nádrž tam i zpět. Nutno říct, že voda nebyla úplně košer, ale úplně zelená také nebyla a bylo zkrátka nutné se zchladit. Cesta tam i zpět byla nějakých 14 kilometrů, ale v tropickém horku to bylo asi tak maximum, co jsme ze sebe mohly vydat.
Cestou zpátky jsme si všimly, že se v Želivu dnes večer koná takzvaná bojovka pro dospělé. To jsme si nemohly nechat ujít. Na startu, který byl zároveň i cílem, byl otevřený lesní bar. Aby si všichni mohli dát nějaký ten drink na kuráž a nebo na zahnání prožitých traumat. Cesta to byla vtipná, plná krve a sprosťáren, strašidla byla s postupujícím večerem stále opilejší a o to více prožívala svoje role. Cestu jsme prošly bez úhony, ještě chvíli poseděly a pak se temným lesem jen za svitu mobilních telefonů (s baterkou jsme pro tento víkend nepočítaly) vydaly zpátky do chatky.
Poslední den jsme se musely dostat do Červené Řečice. To už byla pohodička, jen asi čtyři kilometry, ale horko nás i tak potrápilo. Nejzajímavějším bodem cesty bylo, když jsme na hladině Trnávky viděly plavat užovku. V Červené Řečici se zrovna konal nějaký festival slámy. Ulice byly plné slaměných soch a na zámku pak různé atrakce, hudba a stánky se vším možným. To bylo další nečekané zpestření našeho výletu. Dál už nás čekala jen cesta autobusem zpátky do Prahy.
