Cesta kolem světa za 25 dní
11 - 12/2016
Cena hlavních letenek- nabízeno od 23 000 Kč
Cena ostatní výdaje - 15 000 - 20 000 Kč - letenky na přelety na místě, půjčení auta, doprava, ubytování, jídlo
"Tak a je to dokázáno, je kulatá! Země. Vydali jsme se na východ a letěli pořád stejným směrem a najednou jsme byli zase zpátky. Jak bych shrnula naší cestu kolem světa? Bylo to bláznivá jízda. Už jen to přežít 3 týdny pokaždé na jiném místě, s nedostatkem spánku, pohodlí a povolenými sedmi kily věcí na zádech. Nechtěli jsme navštívit a poznat co nejvíce zemí, ale prostě jen obletět svět. Pochopit jak je veliký, sledovat jak se střídají různé kultury a časová pásma. Prožít přelet přes datovou čáru. Ráno snídat v jedné zemi a večeřet zase v jiné. Přivezla jsem si pocit, že svět je menší než jsem si myslela, co se děje někde na druhé polokouli není vůbec tak vzdálené. Že je to v podstatě za rohem. Přivezla jsem si také porouchaný denní režim, protože vstávám v pět ráno a v devět večer už padám na hubu :) jo a taky skoro 2000 fotek, tak mě čeká ještě hodně práce. Ale abych to všechno shrnula: Stálo to za to. Fakt že jo."
Nabídky cesty kolem světa se objevují na portálech levných letenek už delší dobu a s Radkem jsme se shodli, že by nás to docela lákalo. A jedno odpoledne to prostě přišlo. Nabídka letenek Praha-Dubaj-Muscat-Bangkok-Kuala Lumpur-Sydney-Honololu-San Francisco-L.A.-Londýn-Praha.
Řekli jsme si, že do toho půjdeme a začali jsme rezervovat. Ono to není taková sranda, protože jsou to letenky v akci, která neplatí na všechny dny a časy. Během pár desítek minut jsme si udělali hrubý plán, kolik dní chceme strávit na cestě, ve kterých zemích chceme více času a které budeme muset obětovat na oltář stabilního zaměstnání, kde by nám víc jak tři týdny volna nedali. Nakonec se z toho staly 3 týdny z obou stran ohraničené víkendem. Jakmile jsme měli tenhle plánek, pustili jsme se do nákupu letenek. Nebudu vám lhát, trvalo to nějakých dobrých 6-7 hodin. Začali jsme v pět odpoledne a končili kolem půlnoci. Pořád to někde nepasovalo, nevycházelo, bylo to moc drahé. Když už jsme měli všechny letenky předpřipravené v záložkách prohlížeče k finálnímu zaplacení, ukázalo se, že některým už vypršela platnost a muselo se to naklikat celé znova. Do toho být pořád ve střehu, jestli nám tam někde nepřihodí jídlo, nebo pojištění. Chtěli jsme letět opravdu nízko nákladově, bez zavazadel, bez jídla. Nakonec nás letenky vyšly na asi 26 tisíc korun, místo avizovaných 23,5 tisíc, ale to jsme brali jako přijatelný rozdíl.
Letenky jsme kupovali více než půl roku dopředu, později se k nim přidala ještě cesta z Bangkoku na tropické ostrovy u Krabi a také na jiný ostrov Havaje. Později jsme sehnali i noční autobus ze San Francisca do Los Angeles. Dva měsíce až měsíc předem jsme začali řešit konkrétní místa, která chceme navštívit, začaly se přidávat hotely, autobusy. Bylo nám jasné, že co si dokážeme zjistit dopředu, to nám ušetří spoustu peněz i času na místě. Měli jsme tedy zařízené ubytování na každou noc (kromě nocí, a nebylo jich málo, které jsme měli strávit v letadle nebo na cestě). Půjčení auta na Havaji, což byl vzhledem k místním cenám trochu oříšek, jsme vyřešili přes německou autopůjčovnu - levné a s plným pojištěním, jen bylo potřeba všechno vyplňovat se slovníkem v ruce. A v poslední řadě jsme si vždy zjistili něco o místní MHD, jak z letiště a na letiště a na místa kde by se nám líbilo, abychom pak na místě nebyli zmatení a nemuseli platit drahé taxíky. 14 Dní před odjezdem přišel email, že nám zrušili let z Ománu do Thajska. Tak jsme pohotově úplně vypustili Omán a přidali si den v Dubaji a dva dny v Thajsku. Týden předem byl věnovaný balení. Měli jsme v ceně jen příruční zavazadlo, které muselo pro některé lety splňovat váhový limit 7 kg, takže docela výzva, vzhledem k tomu, že jsme se museli zabalit do zimního i teplého počasí.
A najednou to bylo tu, vyráželi jsme. S pocitem, že nemáme ani zdaleka zjištěno vše co bylo třeba ale, že si snad určitě nějak poradíme.
Den 1.
Let do Dubaje
První den jsme skoro celý strávili v letadle, nejen proto, že let trvá 6 hodin, ale také je tu 4 hodiny časový posun. První dojem z Dubaje po příletu z pozdně listopadového chladného srdce Evropy byl, že je tu vedro a zajímavě to tu voní. Jako nějaké koření nebo orientální parfém. Trochu mi to připomnělo Indii, ale zdejší vůně byla taková lehčí, jemnější. Plány na první den byly jen najít hotel a dát si piknik v parku. Obojí se povedlo bez větších problémů. V letadle jsme potkali Radkova známého a ten nám ukázal cestu pěšky na nejbližší stanici metra. Autobusem jsme nemohli, protože karty na MHD se prodávají jen v metru. A zrovna při takové cestě jsme byli opravdu rádi, že nemáme nabalené velké kufry. Popojeli jsme do staré čtvrti Deira do malého hotelu. V obchodě jsme si nakoupili placky a hummus a salát tabouleh a snad i nějaký další salát a v parku si udělali pozdní večeři.
Den 2.
Dubaj
Ráno jsme se vypravili do centra podívat se na Burj Khalífu, nejvyšší věž světa. Vstupenky jsme měli objednané už předem na jednu odpoledne. Geniální čas. Málo lidí, levná cena. Odpoledne jsou lístky dražší a člověk si musí vystát dlouhou frontu. V podobné výšce už jsem byla v Taipei, takže mě zas tak neohromila. Vyhlídková plošina je totiž jen kus nad polovinou výšky celé věže. Ale výhled byl moc pěkný. Dole jsme se několikrát nedobrovolně prošli největším obchodním centrem na světě a po marném čekání na hrající fontánu, která se to odpoledne čistila, jsme se vydali metrem a pak autobusem na opačný konec města k hotelu Burj Al Arab, stavbě ve tvaru plachetnice. Tam jsme se konečně vykoupali v moři a dali si trochu oddych. Pláž tu funguje jako kdekoliv jinde na světě, nikdo se nediví pokud máte plavky evropského typu, nikdo divně nepokukuje ani se nepohoršuje. Cestou zpět jsme byli pro změnu v dalším obchoďáku, Mall of Emirates který sice není tak velký, ale zato je v něm celá lyžařská sjezdovka. Na večeři jsme si zašli do pouličního indického bistra a dostali jsme tolik jídla, že jsme to ani dojíst nemohli. Večer jsme se rozhodli vrátit se ještě jednou do centra a zkusit večerní fontánu. A viděli jsme nejen tu, ale i světelnou projekci na mrakodrapu.
Den 3.
Dubaj
Ráno jsme si užili už druhou Dubajskou snídani, zapečený sendvič s falafelem a salátem a k tomu hranolky s kečupem. Nejdřív jsme se tomu smáli, ale cestou po ulicích jsme viděli, že to tady jedí všichni. Vyrazili jsme na jednu pláž, která je známá tím, že si tu české celebrity fotí skandální fotky. Dnes tu nikdo nebyl jen pár Arabů a výstražná cedule že plavete s medúzami. Koupání bylo příjemné jen písek, uměle navežený, trochu škrábal do nohou. Trochu jsme lenošili a v parku poprvé viděli ptáka dudka, jako z pohádky. Na oběd jsme si dali pěkně po Česku paštiku s bagetou a banány a odpoledne se vydali na letiště.
Den 4.
Dubaj - Bangkok
Přelet do Thajska byl náročný, přesedali jsme v Indii v Bombaji a měli tam asi 6 hodin pauzu. Zajímavé je, že indické letiště jsou všude potažené podivným kobercem, kromě míst, kde se předpokládá, že by si tam někdo mohl chtít před letem trochu schrupnout. Nevyspalí jsme pak pokračovali do Bangkoku. Tam nás přivítalo zataženo s krásnými bílými nadýchanými obláčky, které ale krásně jen vypadají, protože když do nich vletí letadlo, máte pocit, že jste se ocitli v pračce. Nasedli jsme na rychlovlak do města, mezitím se zatáhlo ještě více, a když jsme vystoupili, najednou jsme se ocitli uprostřed tropického slejváku. Vody bylo všude tolik, že se nic nedalo dělat, jen čekat pod mostem až to přejde. Nakonec se nám podařilo doběhnout do autobusu, shodou okolností toho správného a dojet do našeho prvního cíle, parku Lumpini kde volně pobíhají ještěři. Jsou plaší, takže člověk se k nim moc přiblížit nemohl, zato jsme lapili jednu pomalu se sunoucí želvu a vyfotili se s ní. Dalším autobusem jsme se dostali k našemu ubytování. Najít, co kam jezdí je složité, nakonec jsme se stejně museli ptát místních, ale cestování autobusy se nám osvědčilo. Hlavně když jedna cesta stojí v přepočtu asi 5 Kč. V noci jsme šli na noční trh ochutnávat pouliční pad thai a různé ovoce. Ubytování tentokrát nic moc, navíc mě se v horkém Dubaji zapařily nohy a udělaly puchýře, tak jsme toho moc nenachodili a spíš otrávení a vyčerpaní jsme šli spát.
Den 5.
Krabi
Brzy ráno jsme se zase vydali na letiště, dalším cílem byly totiž tropické ostrovy na jihu. Autobus dlouho nejel, tak jsme se báli, že si budeme muset vzít taxíka, ale nakonec přijel a všechno jsme v pohodě stihli. Snažili jsme se být pořád ve střehu, aby nás někdo nenapálil. První destinace na jihu bylo Krabi. Jako nejlepší, ne však nejlevnější způsob dopravy jsme zvolili mikrobus přímo z letiště, výhodou bylo, že jsme nikde nemuseli ztrácet čas a dovezl nás až na pláž (cestou se nás snažil zbavit už na mnohem vzdálenějším místě abychom si museli koupit plavbu velkou lodí). Ve správném přístavišti Ao Nang jsme si koupili lístek na pláž Tonsai - naší další destinaci. Mezitím zase nastalo poledne a jako podle hodinek se spustil další tropický liják, tentokrát však naštěstí ne tak divoký jako včera v Bangkoku. Ubytování na Tonsai bylo rozhodně velmi skromné, bydleli jsme v takových malých chatkách v džungli, v každé chatce byla jen postel, moskytiéra, malá skříň a sprcha se záchodem se studenou vodou. Světlo se zapínalo jen na pár hodin večer. Počkali jsme, až se venku vyprší a vydali se na průzkum okolí. Například tajnou stezkou v džungli na pláž Railay. Vykoupali jsme se, chvíli se hrabali na břehu v korálech a mušličkách a pak si dali pořádnou večeři. Poté jsme šli do baru na nějaké ty drinky a o pár hodin později jsem už měla v ruce zapálené řetězy a předváděla ohnivou show.
Den 6.
Krabi
Další den mě vzbudil rachot na střeše, myslela jsem, že fouká vítr a padají kokosové ořechy, ale stejně jsem se šla opatrně podívat. Na střeše skákaly opice. Byly celé černé, jen kolem očí měli bílé kruhy, později jsem si našla, že je to druh Hulman. Pak jsme šli opět tajnou stezkou na druhou část poloostrova, na pláž Phra Nang, byla krásná a velmi fotogenická. Koupali jsme se, spolu se spoustou dalších lidí na jednom pěkném místě. Zvláštní bylo, že se člověk pořád podvědomě musel škrábat. Radek to později popsal jako by čas od času někdo přišel a píchl ho špendlíkem, všichni se drbali, ale vypadali jakoby nic. Pak jsem najednou zvedla ruku a měla na ní zachycený miniaturní šedivý sliz. Povídám: nejsou tady náhodou medúzy? A taky že jo. Jakmile si to člověk uvědomil, bylo štípání o dost nepříjemnější a tak jsme koupání na téhle části pláže vzdali. Dali jsme si na oběd šíleně pálivé kari a vydali se přes džungli zpět k našemu ubytování. Setmělo se a bylo jasné, že brzy zase začne slejvák, přeci jenom už zase bylo po poledni. Tahle cesta džunglí byla pěkně divoká, všude liány, spousta opic a komárů. Strašidelné zvuky. Radkovi na rameni přistálo dokonce něco velkého a černého, než jsme to stačili identifikovat, tak to zase uteklo někam do džungle, ale přísahal že to mělo minimálně šest nohou. Večer jsme si dopřáli další dobré jídlo, tentokrát maso a nudle a já pak strávila celou noc na záchodě.
Den 7.
Phi Phi
Ráno jsem neměla snad ani sílu chodit, s největší námahou jsem do sebe nacpala dva banány a děsila se cesty lodí, která nás měla čekat. Na druhou stranu, já si takové problémy většinou odbudu rychle a akutně, Radkovi bylo zle o něco méně, ale ještě pár dní. Na pobřeží nás zase vyzvedla malá loď a dovezla nás na větší loď, kterou jsme se dvě hodiny plavili na ostrov Phi Phi. Já jsem jen vyčerpaně ležela na přídi a pořádně jsem se spálila. Na rozdíl od klidného "Rastafariánského" Tonsai, bylo Phi Phi přeplněné turisty, obchody, restauracemi a cestovními kancelářemi. Po příjezdu jsme si objednali výlet lodí na další den, dali si na pláži obligátní kokosový ořech a vykoupali se v místní, asi 40 cm hluboké vodě. Večer jsme se vydali na jednu z místních vyhlídek sledovat západ slunce.
Den 8.
Phi Phi
Ráno nás čekal výlet lodí, součástí byla i snídaně, pestrý výběr místních jídel, ze kterých už se nám oběma po zážitcích z minulých dní zvedal žaludek, takže jsme s nadšením přijali, že tu byly i toasty s marmeládou. Naložili nás na krásnou thajskou loď, takovou tu co má vepředu na kýlu barevné vlaječky a vydali jsme se na cestu, tu a tam jsme stavěli na nějaké pláži, abychom se mohli vykoupat a hlavním cílem byla Maya Beach, pláž s velkým P, kde se natáčel stejnojmenný film s Leonardem Dicapriem. Vstupné na pláž se platí, stojí 300 Kč a je tam šíleně přelidněno, pokud se tam nedostanete brzy ráno nebo naopak navečer, takže jsme si udělali jen pár fotek z lodi. Maya Beach už leží na jiném ostrově - Malém Phi Phi, objeli jsme ho dokolečka a tam dostali šnorchlovací vybavení a byli se potápět. Tam hrdinně zahynul můj malý foťák, přesto, že byl ve vodotěsném pouzdře, čest jeho památce. Tečkou za celým výletem byla návštěva opičí pláže, jediného místa kde je povolené krmit opice a ony se také podle toho chovají. Velký opičák za mnou vlezl do vody a roztomile žebral o meloun, ale jen do chvíle než uviděl, že mám v ruce i pytlík pražených buráků. Skočil na něj, vytrhl mi ho z ruky, vítězoslavně zasyčel a už ho zkušeným způsobem otevíral a začal se ládovat oříšky. Prostě sranda. Odpoledne jsme se šli projít na další pláž dál od centra. Byla tam totiž větší tma a my chtěli hledat svítící plankton, jenže asi ještě nebyla sezóna, tak jsme se jen vykoupali, konečně v nějaké hluboké vodě, a zamířili do víru plážových party. Po vypití jednoho z místních úžasných alkoholových kyblíků jsme se nechali zlákat na limbo (podlézání tyče, každý, kdo se ještě drží na nohou dostane panáka) a pak jsme se jen dopotáceli na hotel a spali až do pozdního dopoledne.
Den 9.
Bangkok
Ráno už jsme zvládli jen se sbalit a vypravit se na loď zpět na pevninu, odtud na poslední chvíli mikrobusem na letiště a zpátky do Bangkoku. Tam jsme dorazili odpoledne. Ještě bylo světlo, tak jsme si prohlédli jeden z místních chrámů, Golden Mount, bohužel jsme se v letadle od jiného turisty dozvěděli, že ten, na který jsme se chystali, s vyhlídkou na celé město, je v rekonstrukci. Večer jsme se prošli městem, dali si pár dalších dobrot, včetně smrdutého durianu, který nám chutnal stejně nechutně, jako byl cítit. A nakonec jsme se shodli, že už máme nudlí a rýže docela plné zuby a že se těšíme zase o kus dál.
Den 10.
Kuala Lumpur
Další den nás čekala Malajsie, z Thajska jsme tam byli za chvilku, ale měli jsme jen jeden den na prozkoumání hlavního města, Kuala Lumpur. Řekněte si to několikrát za sebou, zní to jako nějaké zaklínadlo. V ubytovně nás přivítala až přehnaně milá slečna. Nejdřív se pohoršovala nad tím, že chceme obletět svět jen za 25 dní, když viděla naše trička, a pak nám poradila pár tipů kam se podívat. Přestože to bylo samé wow, hello, oh my gosh! A s každým by se snad pusinkovala na obě tváře, ukázalo se, že nám snad nedala jedinou pravdivou informaci a to včetně správné adresy ubytovny. Ráno jsme tedy kvůli ní prošvihli autobus a museli na letiště rychlovlakem. Někdy je zkrátka lepší mít přísnou paní domácí, než někoho, kdo vám doporučí top 10 veganských restaurací ale ani nemá představu, kde je nejbližší autobusová zastávka. V Kuala Lumpur jsme v podstatě navštívili jen botanickou zahradu a Petronas Towers, symbol města. I tak jsme toho nachodili a viděli až až. Na Malajsii je zajímavé, že mluví anglicky a píšou jakousi fonetickou angličtinou, například bas (bus), muzium (Museum), tiket kaunter (ticket counter). Petronas Towers byly kdysi dávno nejvyšší stavbou planety, dnes už jim zůstalo jen prvenství v tom, že jsou navzájem propojené. Zajímavé je, že celý jejich koncept naprosto shodný s Dubajem. Jako by si šejk poručil: Udělejte mi Kuala Lumpur ale desetkrát větší. Stejně jako v Dubaji je pod věžemi velké obchodní centrum a zpívající fontána. A vlastně i samotné stavby jsou si něčím trochu podobné.
Den 11.
Let do Sydney
Ráno, jak už bylo řečeno, jsme měli problém se dostat na letiště. Autobus nás nevyzvedl, dali jsme mu špatnou adresu, museli jsme rychlovlakem, ale ten jezdí jen jednou za čas. Naštěstí jsme vše stihli a nastoupili na let do Sydney, po dlouhé době zase jeden z těch delších a ještě k tomu během dne. Tentokrát nebyla cesta tolik příjemná, dobrou půlku jsme prospali, ale i tak to bylo dlouhé. Nejzajímavějším bodem na cestě bylo, když jsme prolétali kolem Ayers Rock. Povedlo se nám vyburcovat půlku lidí kolem a všichni si jí začali fotit, nebýt nás, nikdo ani neví, co má pod sebou. Přílet do Sydney byl trochu jako vracet se domů. Už jsem tu jednou byla a žádné jiné město mi nebylo tak příjemné. A hlavně po celé té hektické Asii, je Sydney skoro jakékoliv Evropské město. Člověk se nemusí bát nějakých překvapení. Dojeli jsme autobusem přes celé město do ubytovny blízko Bondi beach. Vybrali jsme si tenhle hotel hlavně proto, že psali, že mají otevřeno až do půlnoci a my jsme dorazili zhruba okolo půl jedenácté. Cestou jsme si často dělali srandu, že se účastníme amerického seriálu Amazing Race, kde páry cestují kolem po světě a plní různé úkoly. Už jen proto, jak jsme se rychle přesouvali z místa na místo, překonávali různé těžkosti, nám to někdy tak trochu připadalo. A dnes jsme se vcítili do soutěžících ještě o něco víc. Recepce samozřejmě byla zavřená a na dveřích jen telefonní číslo. První úkol zněl jasně, poprosit někoho jestli si můžeme zavolat. Našli jsme ho mezi pokuřujícími lidmi před hotelem. Zavolali jsme na číslo a dostali další instrukce: postavte se zády ke dveřím a před sebou uvidíte schránku, vidíte jí? Najděte zboku číselný zámek. Zadejte kód 4715, máte to? Otevřete schránku a najděte obálku se svým jménem, tam máte další instrukce, uvidíme se zítra ráno. Prostě sranda. Úkol ale nekončil, v obálce byla přístupová karta k pokoji číslo 3. Vešli jsme dovnitř a tam byl pokoj číslo: 1,2, a pak až 4. Trojka nebyla nikde k nalezení. Prošli jsme celý hotel a nikde nic až nakonec jsme zjistili, že do pokoje číslo 3 se chodí zvenčí, je to jen jakási přístavba s palandou a umyvadlem. Ale co, na přespání stačí. Udělali jsme si ještě procházku a cestou zpátky jsem nad sebou v koruně stromů slyšela divné zvuky, neměli jsme baterku, ale vyfotili jsme strom s bleskem. Nad námi viselo několik asi půlmetrových netopýrů s červenýma očima. Brrr!
Den 12.
Sydney
I když jsme šli pozdě spát, ráno jsme se vykopali z postele docela rychle. Měli jsme naplánovaný malý výlet, nejprve na Bondi Beach, kde jsme si v trávě s výhledem na oceán a kroužící hejna zelených papoušků dali pozdní snídani, sendviče se sýrem a salámem, a později jsme vyrazili na poloostrov Watsons Bay. Tam jsme si udělali pěší výlet kolem poloostrova a nasedli na trajekt do centra. Doufali jsme, že v parku najdeme veřejný gril a uděláme si párečky, které jsme si pro tuhle příležitost včera koupili, ale bohužel jsme ho nenašli a párky si tak dali na studeno s chlebem a barbecue omáčkou. Trajekt nás dovezl na Circular Quay, přístav poblíž kterého se nachází Opera i Harbour Bridge, z lodi je na ně krásný výhled a hlavně je to mnohem rychlejší než autobusem přes celé město. Nakonec jsme si zašli do botanické zahrady, která je možná tím nejpříjemnějším místem z celého Sydney, protože si tam člověk může v klidu posedět na trávě mezi různými exotickými rostlinami. Do toho všeho pobíhají ibisové, tady jim říkají Garbage bird, protože vyberou, co můžou. Na letiště jsme se vydali autobusem. Jezdí tu i podzemní vlak, ale je hodně drahý a my chtěli ušetřit, protože jsme doposud měli s autobusy dobré zkušenosti. Bohužel se nám to málem vymstilo, uvízli jsme v koloně a řidič autobusu nebyl ani natolik asertivní, aby se dokázal vmáčknout mezi projíždějící auta, i když měl zelenou. Naštěstí, když jsme doběhli na letiště, byla přepážka ještě otevřená a tak nás odbavili. Následovat měl jeden z nejdelších letů, Sydney-Honolulu, s Boeingem Dreamliner, Radek o něm pořád básnil jak je to supermoderní letadlo, ale tohle supermoderní letadlo mělo porouchané klapky na křídle a tak nás v něm nechali před startem ještě tři hodiny sedět. Z devítihodinového letu byl rázem dvanáctihodinový a to už nebylo nic moc. A to ještě bez jídla. Ozvali jsme se ale, že při delším čekání máme nárok na něco k jídlu a za to jsme dostali ráno dobrou snídani. Let byl dlouhý a náročný, v Dreamlineru je vyšší tlak a tak tolik neuspává.
Den 13.
Honololu
Havaj nás přivítal překvapivě deštivě. A z nějakého důvodu jsme toho vlastně moc nestihli, byl to jeden z těch dní, co nám kvůli časovému posunu při letu proklouzl mezi prsty. I když tentokrát jsme se posouvali dozadu a ne dopředu. Přeletěli jsme datovou čáru a tak jsme zažili stejný den ještě jednou. Autobusem přes město to trvalo hodinu a půl, pak jsme našli ubytování, co jsme měli zarezervované, a chvíli se natáhli a prospali se. Pak jsme si dali procházku po městě a po nedalekém parku a sledovali surfaře. Musíme to taky zkusit. Teda ne přímo surf, protože to bychom se za těch pár dní nenaučili, ale takzvaný bodyboarding, kdy se na malém prkně jen leží. Večer jsme šli brzo spát, abychom dohnali spánkový deficit.
Den 14.
Big Island
Přesunuli jsme se malým letadlem na jiný Havajský ostrov, který se jmenoval jako celé souostroví, Hawaii, ale říká se mu Big Island, velký ostrov. Tam jsme měli připravené zarezervované auto. Měli jsme smlouvu s plným pojištěním, ale přesto se nám v půjčovně snažili prodat připojištění proti ztrátě klíčků od auta, za které si jinak účtují 200 USD. Opravdu šílenost, samozřejmě, že jsme se nenechali napálit, ale nechápali jsme, že i tady mají potřebu něco takového zkoušet. Pak nás vzali k řadě aut se stejnými charakteristikami a řekli, ať si jedno vybereme. Vybrali jsme si džíp Jeep, taková klasika. Jižní pobřeží, po kterém jsme se vydali na západ, bylo vyprahlé a suché, dokud jsme nedojeli pod nejvyšší horu světa Mauna Kea (měřeno od základny po vrchol, dokonce je to druhá nejvyšší hora v celé sluneční soustavě). Nadmořskou výšku má 4205 metrů (celkem měří přes 10 kilometrů) takže se doporučuje strávit aklimatizační půlhodinu v infocentru. Nám ale rovnou řekli, že jestli jedeme nahoru, tak máme hned, protože se blíží bouře a cesta se pravděpodobně brzy uzavře. Mauna Kea má výhodu, že se dá autem vyjet až na vrchol, kde je observatoř, takže celkem pohodička. Problém nastane, když se blíží bouře a potkáte rangera, co vás těsně pod vrcholem pošle zase zpátky, že je cesta uzavřená protože začíná ledovatět. Sjeli jsme na nejbližší parkoviště a vydali se na poslední dva kilometry po silnici pěšky. Nejdřív to byla strašná cesta, nedostatek kyslíku způsoboval stav podobný opilosti a každý pohyb byl náročný, ale za chvíli jsme si zvykli. Rangera jsme potkali zhruba ve stejném místě jako předtím, jen vrtěl hlavou nad naší tvrdohlavostí, ale když jsme mu ukázali, že máme baterku, vodu a čokoládu, tak nám přidal další lahev vody a nechal nás jít. Zima byla šílená. Mohlo být tak 4 stupně pod nulou ale pocitově mnohem méně kvůli silnému ledovému větru, navíc jsme sakra zrovna přijeli z Thajska a Austrálie. O to byl aspoň výstup dramatičtější a měli jsme pocit, že si ho zasloužíme. Cestou se nám otevřelo pár výhledů, ale z vrcholu jsme neviděli vůbec nic. Měli jsme strach, že budeme mít omrzliny, ale zdárně jsme to zvládli až zpátky k autu. Dolů jsme sjížděli už za šera. Toho večera se Mauna Kea uzavřela a několik dní na ní zuřila sněhová vánice, jakou na Havaji už dlouho nepamatují. Jak jsme sjížděli ze 4000 metrů zase k hladině moře, rychle se oteplovalo a bylo příjemněji. Zato více mokro. Severní polovina ostrova nás přivítala lijákem, takže jsme jen nakoupili a jeli se ubytovat. Tentokrát to měla být nějaká chatka v džungli. Jeli jsme cestou necestou mezi poli i uvnitř rokle kde nám nad autem visely několikametrové liány. Ubytování bylo fajn, aspoň jsme se měli kde usušit, byla tu velká společná kuchyně a milí lidé. A také mapa co vysvětlovala vše. Jižní polovina ostrova neukazovala ani jeden vodní tok. Zato na severu to byla řeka vedle řeky.
Den 15.
Big Island
V ceně ubytování byla i snídaně v místní kavárně, kde jsme na poukázku od hotelu dostali fair trade kafe a housku plněnou lahodnou slaninou a vajíčkem. Venku lilo ještě hůř než předchozí den a tak jsme se rozhodli odjet někam z oblasti pryč. Na další den jsme měli v plánu vyrazit za sopkami, bylo to sice daleko, ale v nejbližším okolí počasí nevypadalo dobře, tak jsme se rozhodli tyhle dva dny prohodit. U vulkánu Kilauea jsme nejprve zajeli do návštěvnického centra, aby nám poradili kam se vydat podívat na tekoucí lávu a co je možné v parku podniknout. Nejprve nám poradili, ať jedeme rovnou ke kráteru, že zrovna soptí (později jsem se dozvěděla, že aktivita lávy v kráteru se mění po pár dnech, takže jsme měli štěstí na aktivní den), a pak nám poradili několik dalších míst a vycházek. Kráter Kilauey je několik kilometrů široký a leží v nížině, takže je do něho dobře vidět. Sopka je neustále aktivní, ale relativně bezpečná, láva stříká jen uvnitř kráteru. Znaky sopečné činnosti jsou všude okolo, všude se kouří, krátery od několika metrů do několika kilometrů pomalu zarůstají rostlinami, ale i z jejich teplého dna se občas vypařuje napršelá voda. Sjeli jsme se podívat na některé lávové pole. Lávu už jsem viděla na Islandu a Novém Zélandu, ale ta místní je hodně jiná. Je jako sklo, ale velmi křehké, je jakoby ze skelné vaty, také se jedná o jiný typ sopky - lávu nechrlí ale nechává pomalu vytékat. Na závěr jsme si dali sestup do jednoho velkého kráteru. Cestou džunglí dolů jsme potkali místního bažanta, který si vesele vykračoval po cestě pár metrů před námi, jako by se nic nedělo. Na večeři jsme měli připravené konzervy s těstovinami, byly makarony s příchutí cheesburgeru. Docela to ušlo. Když jsme se pak vraceli zpět k našemu ubytování, pomalu jsme vjížděli do mraků a deště. Je jasné, že jsme udělali dobře. Tady by počasí za moc nestálo.
Den 16.
Big Island
Naše ubytování mělo úžasnou koupelnu, měla totiž jen dvě stěny a zbytek byl výhled do přírody, nebýt toho deště, bylo by to úžasné místo na delší dovolenou. Ale pršelo neustále, tak jsme se znovu rozhodli jet rovnou k sopkám a tentokrát zkusit najít horkou tekoucí lávu. Jeli jsme ještě na skok do Keaukaha parku v městečku Hilo, kde se mají vyskytovat mořské želvy. Jednu spící jsme našli na trávě u laguny. V infocentru nám včera poradili, že nejlepší místo k pozorování lávy je zajet autem za městečko Pahoa a odtud asi sedm kilometrů pěšky k místu, kde láva vytéká do moře. Vstup na cestu k lávě se otevíral až za tři hodiny ale venku drobně poprchávalo, takže jsme pospávali v autě. Stánkaři se nám tu mezitím snažili půjčit předražená horská kola, a když jsme je odmítli, tak na nás drze pokřikovali, že se uvidíme za týden. Uznávám, že to byla dlouhá cesta, ale ne tak nepříjemná. Horší bylo, že jsem měla úplně promočené kecky a tak jsem musela jít v sandálech a dávat si pozor na ostré sopečné kamínky a co teprve kdybychom nedej bože skutečně potkali lávu. Na konci bylo místo, kde cesta končila pod nánosem vlažné lávy. Byli tam s námi dva blázniví Brazilci, kteří se hned vydali po lávě nahoru, šli jsme za nimi, já se sandály o něco opatrněji, a čekali jsme, kdy je to začne pálit. Na jednom místě už poskakovali z nohy na nohu, ale vysloveně rudou tekutou lávu jsme zblízka nepotkali. Ta byla vidět až na břehu, jak vytéká do moře a způsobuje velký oblak páry. Čekali jsme až do západu slunce a byla to pěkná podívaná. Na noc nás tentokrát čekal asi 200 let starý dům, byl cítit vlhkostí a zařízený starým nábytkem. Kuchyně byla plná švábů. Člověk se bál cokoliv zvednout z kuchyňské linky, protože se z toho hned vysypala hromada brouků ve velikosti od pár milimetrů do několika centimetrů a prchali na všechny strany. Nakonec jsme se ještě vydali ke kráteru Kilauey, protože každá vstupenka platí 7 dní. V noci bylo lávové divadlo ještě zajímavější než ve dne.
Den 17.
Big Island
Další den nás čekal sjezd do sucha a tepla. Potkávali jsme různé pláže, jedna byla úplně černá jiná zase růžová a další bílá. Viděli jsme další mořské želvy a na bílé pláži jsme se dokonce vykoupali ve vlnách. Na parkovišti jsme pak dávali do pucu auto, abychom ho vrátili čisté. Přijeli dva opilci v pickupu, taková americká klasika, a všimli si našich triček s Cestou kolem světa za 25 dní a chtěli se s námi fotit a ptali se a pokřikovali a pak zase odjeli. Sranda je, že všechno, co člověk vidí o běžném životě v Amerických filmech, se fakt ve skutečnosti děje. Bylo to jako bychom se sami ocitli v nějakém filmu. Vrátili jsme úspěšně auto a nasedli na let zpět do Honolulu. Tam jsme měli ubytování, které nás při rezervaci pěkně naštvalo, byl tam totiž skrytý poplatek – za úklid, který ale zdvojnásobil cenu pokoje. Bohužel už se nedalo couvnout a tak jsme byli trošku rozmrzelí, naštěstí to byl pěkný apartmán i s kuchyní a balkonem. Havajská káva, ručníky a bodyboardy zadarmo.
Den 18.
Honololu
Bohužel se ráno ošklivé počasí přelilo i na tenhle ostrov. Bylo zataženo a mrholilo, žádné velké teplo, takže do moře se nám vůbec nechtělo. Nejdřív jsme měli v úmyslu vystoupat na některý z místních zeleně zarostlých kráterů, ale ujel nám autobus a tak jsme se vydali na opačnou stranu, přes celé město, na Pearl Harbour. Ukázalo se, že to bylo další dobré rozhodnutí. Druhý den totiž už bylo na chození po venku mnohem lepší počasí a hlavně se říká, že na místa se smutnou historií by se mělo chodit za špatného počasí, aby člověk lépe pochytil jejich atmosféru. Vstup do komplexu je zdarma, ale člověk si musí nechat za poplatek v šatně všechny věci. Může mít jen foťák a svačinu. Některé z muzeí nebo plavidel jsou placené, jiné zadarmo, ale člověk si musí vyzvednout pořadník. Například na památník padlým na lidi USS Arizona, který je postaven nad vrakem jedné z lodí uprostřed zálivu. To bylo asi nejstrašidelnější místo. Už jen proto, že dva dny nato mělo být skutečné výročí bombardování a na místě už se scházeli lidé a přeživší vojáci a sypali do vody květiny. Zároveň z potopené lodi stále uniká nafta a olej. Co chvíli se na hladině objeví barevná kola a je cítit zápach nafty. Radek se pak podíval i do jedné z ponorek, já počkala v parku s vystavenými bombami. Než jsme sem přijeli, brala jsem výlet na Pearl Harbour jen jako takovou příležitost. Takovéto, že prostě jen využít, že zrovna jedeme kolem. Ve skutečnosti to v nás zanechalo hluboký dojem. Večer jsme si koupili pizzu a rum a do půlnoci jsme popíjeli na balkóně.
Den 19.
Honololu
Hned ráno jsme už vyrazili správným autobusem na místo zvané Hanauma Bay. Na jedné straně je krásná pláž, na druhé se dá vystoupit na sopečný kráter. Něco jsme si o něm hledali a všude byli jen komentáře „I hate stairs“ nesnáším schody. Smáli jsme se Američanům, že nic nevydrží. A pak jsme začali stoupat nahoru po schodech do 360 metrové výšky, schody ve skutečnosti nebyly schody, ale železniční koleje, a jak se prudce zvedaly stěny kráteru, i koleje byly čím dál tím strmější, že se nahoře muselo skoro až po čtyřech. Nahoře byly nádherné výhledy na všechny strany a taky tam pobíhala taková malá zvířátka, mangusty. Cesta dolů byla ještě horší než nahoru, už v půlce se nám klepaly kolena a měli jsme nejistý krok, to vše z toho, že člověk musel dělat velké kroky na pražcích, které samozřejmě neměly tvar schodů, protože prkna byla rovnoběžně s podkladem. Měli jsme toho plné kecky. A ano. Nesnáším schody. Pak jsme konečně zkusit ten bodyboarding. A bylo super aspoň prvních pár jízd, než došlo k nehodě. Ten pocit, když se všechno povede a dostanete se do vířícího bubnu vody před vlnou, který vás neuvěřitelnou rychlostí tlačí dopředu, byl fakt super. Pravda, bylo to hodně fyzicky náročné, už jen proto, že když se zadařilo, musel člověk zase doplavat dál od břehu a přitom se vyhýbat ostatním vlnám. Navíc tu bylo hodně mělko a v tom byl doslova kámen úrazu. Stačil jeden neopatrný pohyb a člověk se ošklivě poškrábal o staré korály. No a Radek si dokonce rozsekl nohu. To nám to dlouho nevydrželo. Plavčík mu na to dal obvaz, náplast a dezinfekci. Už je měl připravené, takové nehody jsou tu na denním pořádku. No ale s plaváním byl konec. Možná to bylo i dobře protože i já jsem po vyprchání šoku začala pociťovat škody. Tak hlavně už chápu, proč většina lidí surfuje v tričku. Měla jsem totiž sedřené celé břicho. Nebylo to vidět, ale pálilo to jako čert a hlavně ještě několik dní potom při sprchování.
Den 20.
Honololu
Ráno jsme Radkovi zabalili nohu do igeliťáku a šli jsme znovu s prknama do vody. Tentokrát na jinou pláž. Ale mělo to několik háčků. Jednak nebyly vlny, sáček na noze nebyl moc spolehlivý a moje sedřené břicho bolelo při kontaktu s prknem tak, že mi vyhrkly slzy. Takže jsme si jen trochu zaplavali a raději se šli zabalit a vydali se na letiště. Příjezd jsme měli zase jen tak tak. Bohužel se z toho začíná stávat pravidlo. Mysleli jsme, že nedostaneme v letadle jídlo, tak jsme si nakoupili nějaké americké koláče na svačinu. Ukázalo se, že jídlo nakonec dostaneme, ale museli jsme si trpělivě počkat. V letadle nejdříve roznášeli občerstvení za peníze. O půl hodiny později dostali všichni zdarma oříšky a pití. Pak hlásili, co bude k večeři a pak jezdili s vozíkem a prodávali víno. Nakonec jsme všichni dostali jídlo i víno zdarma. San Francisco nás přivítalo chladným večerem. Museli jsme se pořádně obléknout, abychom z toho neměli teplotní šok. Do hotelu jsme jeli nočním aotobusem, schvále jsme si vybrali ubytování u dopravního uzlu.
Den 21.
San Francisco
Hotel byl velmi starý, plný historického nábytku a s malou postelí. I tak jsme se dobře vyspali, poté, co jsme do sebe před spaním natlačili ty dorty. Říkala jsem si, že sladké, po tomhle zážitku, už nechci ani vidět. Bohužel jsme ráno sešli na snídani a na stole tam byla obří krabice plná donutů. Jen jsem zaúpěla, protože jediné, na co jsem měla pomyšlení, byl hořký čaj. Z nouze jsem si jednu koblihu dala, Radek chtěl ochutnat co nejvíc a taky mu pak bylo pořádně zle. Všechno je tu šíleně sladké. Po snídani jsme se vydali do města, chvíli jsme diskutovali nad mapou a už někdo přiskočil a radil nám kudy a kam. San Francisco je známé tím, že tu žije hodně homosexuálů a alternativních lidí. Nic proti, jen to pak není pravá Amerika. Místo stánků s hotdogy a Burgery jsou všude jen sushi bary, cizrnové saláty a grilované tofu. Teda po tom přeslazení by to možná bodlo, ale chtěli jsme ochutnat nějakou pořádnou americkou slanou prasárnu. Taky tu všichni jezdí v hybridních autech nebo rovnou v Teslách. A tváří se velmi intelektuálně. Nejdřív jsme se svezli tramvají/lanovkou k zálivu. Odtud byl výhled na Golden gate Bridge a pevnost Alcatraz. Také jsme se prošli zatáčkovou ulicí Lombard street. Zajímavé bylo, že tu bylo fakt chladno, tak 10 nad nulou a za pár týdnů jistě bude ještě hůř, a přesto tu žijí papoušci. Jsme snad jediná země, kde nejsou? A co hůř, poté co jsme autobusem popojeli na Golden Gate bridge a v chladném větru přešli na druhý konec, potkali jsme rovnou kolibříka. Zcela vyčerpaní, jsme si dali ještě procházku po pobřeží a nakonec jsme strávili studený večer v bufetu u silnice a na nádraží s velkým nákupem všemožných dobrot. Začalo pršet a mě opět totálně promokly boty. Byly už na vyhození. Promokli mi v Thajsku 2x, na Havaji 2x a začínaly smrdět. Teď byly nacucané jako houba, takže jsem jako správný Čech v suchu v autobuse přešla na ponožky v sandálech a doufala, že v LA seženu nějaké nové kecky.
Den 22.
Los Angeles
Do LA jsme jeli autobusem. Byla to cesta na celou noc, ale stála jen 5 USD plus asi dalších dvanáct dolarů za rezervaci místa v druhém patře autobusu úplně vepředu. Když už jet, tak pořádně. A taky že jo, řidič s tím jel jako by to ukradl. Nebo nám to tak aspoň přišlo, jak se s námi vršek natřásal a nahýbal. Spát se moc nedalo a vidět taky nic nebylo, protože pršelo a horní sklo nemá stěrače. Někdy kolem třetí ráno jsme stavěli na místě o rozloze menšího města, které mělo vlastní ulice a křižovatky, ale místo domů tam byly jen benzínky a fastfoody. Pár lidí si odskočilo a pár se vrátilo i s náloží jídla. Do LA jsme přijeli těsně před svítáním. Všechno šlo rychleji, než jsme mysleli. Procházeli jsme se tedy pěšky probouzejícím se městem. Tady bylo o poznání tepleji, to bylo fajn. Dali jsme si kafe v bufetu a pravou Americkou snídani – míchaná vajíčka, křupavou slaninu a palačinky s javorovým sirupem. Takhle pěkně pohromadě a bez pečiva, protože se to přikusuje jedno k druhému. V nějakém Mexickém obchodě, obdoba našich vietnamských tržnic, jsme koupili nové boty. V Americe se všechno špatně počítá, protože se ceny uvádějí bez DPH. To si tak spokojeně přepočítáte mince, že se konečně zbavíte hrsti drobných a oni vás vždycky překvapí, že to stojí mnohem víc. Takže nejenom, že jste neudali drobné, ale ještě vám jich pár přidají. Zkusili jsme už kolem jedenácté nakráčet do hotelu a kupodivu nám rovnou dali pokoj. Dvě hodiny jsme si schrupli a pak se vydali na kopec nad Hollywoodem. Tady je slavná Griffithova observatoř, docela zajímavá, jen škoda, že jsme neměli více času si jí prohlédnout. Bylo pokročilé odpoledne a nás ještě čekala cesta k nápisu Hollywood, na konci už jsme byli docela vyčerpaní, zkracovali jsme si cestu mimo silnice a podobně. Všechno bylo fajn, až cestou zpátky jsme si všimli cedulí „pozor chřestýši“ Je dobře, že už se blíží konec cesty, protože už začínáme být neopatrní. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by tu mohlo něco takového žít. Nápis seshora moc vidět není, úplně k němu se nesmí, leda si to předem vyjednat a platí se za to 700 USD vstupné, výhled tu je ale parádní a to na obě strany hřebene. Ještě jsme se pokochali výhledem na západ slunce během sestupu a zašli si do města na večeři. Nakonec jsme se stavili i v mekáči na obyčejný cheeseburger, abychom mohli porovnat, jestli chutná stejně jako u nás. Chutnal, ale složení strávníků bylo dost jiné. Do McDonalda tu chodí jíst hlavně lidé z nejnižších vrstev. Báli jsme se tu víc než v noci na ulici. V noci jsme si koupili nějaké sladké limonády a v hotelu otestovali stroj na výrobu ledu. A pak celou noc chodili na záchod.
Den 23.
Los Angeles
Dopoledne jsme si nechali batohy v hotelu a šli se podívat na chodník slávy. Nejprve jsme potkávali samá neznámá jména, chodník je dlouhý mnoho a mnoho kilometrů, z obou stran ulice a rozšiřuje se také do postranních ulic. Byli jsme přesvědčení, že budeme šťastní za pár známých jmen. Nakonec jsme se dostali na místo, kde jako by se se všemi celebritami roztrhl pytel. Mimo jiné například hvězda nového Amerického Prezidenta Donalda Trumpa. Cestou tam jsme si jí fotili, cestou zpět byla ošklivě poplivaná. Konečně jsme si dali pořádnej americkej hotdog a vydali se na letiště. V tomhle nás Los Angeles velmi mile překvapilo, asi nejlepší doprava na letiště, co jsme zažili. Ano, přes celé město to trvalo hodinu a půl a metro se někdy plazilo po povrchu hlemíždím tempem a stálo na každém semaforu, ale cesta byla dobře značená, přímo ze zastávky metra jezdil na letiště autobus, který byl zdarma, pokud jste se prokázali lístkem na metro. Na zastávce jsme si něco fotili a kolem, se ochomýtala taková extravagantní afroameričanka. Měla křiklavě nabarvené vlasy, podivné oblečení, hodně namalovaná a patrně také po několika plastikách. Měla strach, že si fotíme jí a takovou černošskou angličtinou na nás pokřikovala, chtěla vidět fotky, že jinak zavolá policii. Naštěstí jsme si jí samozřejmě nevyfotili. Přelet do Londýna byl druhým letem v Dreamlineru a druhým letem kdy jsme se zpozdili, kvůli rozbitému letadlu. Tady zkrátka něco nehraje, tentokrát dveře od nákladového prostoru. Cena rezervace místa byla u Norwegian tak vysoká, že jsme jen čekali, co na nás zbyde. A zbyla na nás pěkná dvě místa vedle sebe a u okýnka. Za námi seděli nějací strašně naštvaní lidé. Později vyplynulo, že si pravděpodobně koupili tři místa vedle sebe, a když se druhý den ráno rozednilo, všimli jsme se, že jejich řada neměla okýnko. A to ne jakože by bylo posunuté, že by ho viděli jen kousek, ale zkrátka úplně chybělo, byla tam jen zeď.
Den 24.
Let do Londýna
Cesta z Los Angeles do Londýna byla dlouhá, ale hrozně rychle utekla. Díky časovému posunu jsme odlétali odpoledne a do Londýna také dorazili až po poledni dalšího dne. Měli jsme rezervovaný autobus z Gatwicku do centra, sice na pozdější čas a předchozí autobusák nás nechtěl vzít, ale měl málo místa na zavazadla a dvě volná sedadla. Nám se batohy vešly na klín, tak nás, i když neochotně, vzal. Únava už byla drsná, v jednu chvíli jsem se málem skácela ze sedadla, jak jsem usínala za jízdy. Navíc jsme se dopotáceli do Hotelu a řekli nám, že rezervaci zrušili a musíme se obrátit na poskytovatele ubytování. Bohužel to byla nějaká méně známá stránka, snažili jsme se tam dovolat a byli jsme i docela nepříjemní. Říkali, že nám poslali email o zrušení, ale ten poslali den předem pozdě večer a to už jsme byli dávno v letadle. Všechno se zdálo naprd. Naštěstí se za chvíli ukázalo, že v tom emailu je i jméno náhradního hotelu asi 2 km odsud, co nám zajistili. Dvě ženy, co se na recepci prvního hotelu vztekali s námi, měly větší smůlu, neměly zaplacené předem a tak nový hotel nedostaly. Ubytovali jsme se přesně v pět a hned si stylově dali čaj. Pak jsme vyrazili na večerní procházku centrem a ochutnali fish and chips a cider, takže to byl nakonec docela podařený večer. Zakončili jsme ho pravou hustou horkou čokoládou na pokoji v posteli.
Den 25.
Londýn
Poslední den naší cesty jsme se rozhodli navštívit hlavně Greenwichský poledník, už jen proto, že jsme na Hawaii přelétali datovou čáru, tak ať máme navštívené obě významné linie. Cestou jsme ještě stihli v rychlosti kouknout na Tower bridge. Na Greenwichi bylo nezvykle krásně. Do komplexu jsme nešli, protože jsme měli jen asi 10 minut, než jsme to museli obrátit zpět na metro. Ale hodní průvodci nám ukázali i část poledníku, která je viditelná zdarma. Tentokrát jsme měli na letiště pro změnu rezervovaný vlak a byla to mnohem rychlejší a příjemnější cesta než autobusem. Všechno proběhlo v pořádku, na letišti jsme byli včas a nastoupili poslední let, do Prahy. Na oslavu jsme si dali mini lahvičku kokosové vodky, kterou jsem na cestu dostala od kamarádky a zatím jsme vždycky propásli příležitost si jí dát a tak s námi absolvovala celý výlet. Tak na zdraví a další dobrodružství!
