Tatranská Magistrála 2017
-kdy-06/2017
-kde-Ždiar - Štrbské Pleso, Vysoké Tatry
-jak se tam dostat-vlakem do Popradu, autobusem do Ždiaru
Plán zněl jasně, projít za prodloužený víkend Tatranskou magistrálu z východu na západ. Vyrážely jsme s kamarádkou ve středu večer nočním vlakem do Popradu. Tohle cestu už jsme v minulosti absolvovaly několikrát a teď jsme to zkusili se "Žluťákem" místo obvyklých Českých drah. Cena byla oproti drahám poloviční a těšily jsme se na "luxus" a slibovanou snídani. Doufaly jsme že by nemuselo být plno a lůžkové kupé pro tři bychom tak mohly mít jen pro sebe, ale už jen pohled na narvaný perón lidí, čekajících na vlak, nás ubezpečil že tohle přání opravdu nevyjde. Vlak měl zpoždění a vagony byly staré, dokonce ještě se záchody s otvorem na koleje. Zkrátka za málo peněz málo muziky, musely jsme se s tím smířit. Postele nebyly ani moc pohodlné, tak jsme si koupili dvě malé lahvičky vína, prý naposled bílé a od zítra šlapeme už jen po červené (turistické značce označující magistrálu) a zkusily spát.
Ráno nás měl vzbudit průvodčí se snídaní. Vzbudily jsme se samy a snídani dostaly akorát tak do ruky na rozloučenou. To nevadilo, vlak dohnal zpoždění a my měly přes půl hodiny čas, než jsme přestoupily na autobus do obce Ždiar, takže jsme se v klidu nasnídaly na nádraží. Ve Ždiaru jsme vystupovaly v sedm ráno, všechno vypadalo ideálně, slunce svítilo, nikde žádné davy lidí a měly jsme celý dlouhý den na vystoupání do hor a přechod prvních dvou horských sedel do Chaty pri Zelenom plese, kde jsme měly rezervovaný nocleh.
Den 1. Ždiar - Chata pri Zelenom plese, 12 km, převýšení 1228 m nahoru a 558 m dolu
První úsek, výstup na Široké sedlo byl úmorný, je jasné, že na kilometry se nedá počítat a hodinové údaje si nepamatuji přesně, ale myslím, že ze Ždiaru k chatě to mělo být necelých 5 hodin. Nám trvalo necelých pět hodin se vyšplhat na první kopec, cesta se klikatila sem a tam, po kamení i schodech. Jediné rozptýlení přišlo v podobě vodopádu v protějším svahu a prvního spatřeného kamzíka. Ale stálo to za to, vyhlídka na Širokém sedle ukázala Tatry v celé své kráse a pro mě i z neznámé strany. Všude kolem spousta květin, žluté petrklíče, modrý hořec a další kamzíci. Kochaly jsme se krajinou a pak pokračovaly ke Kopskému sedlu, kde bylo i pár sněhových polí podél cesty a celé stádo kamzíků. A já si myslela jaká je vzácnost je vidět.
Cesta klesala k Bílému plesu a tam už jsme popravdě měly dost. Svačily jsme na lavičkách a doufaly že cíl už je nedaleko. Všechny vzdálenosti tak strašně matou, co vypadá za rohem se ukáže jako cesta přes tři další úbočí, už jsme měly strach, že jsme chatu někde minuly a cesta po balvanech vůbec neutíkala. Navíc nás děsil pohled na Velkou Svišťovku, vysoké sedlo které se nad námi čím dál tím víc hrozivě tyčilo a mělo započít naší zítřejší cestu. Konečně nás cesta vyplivla přímo u chaty. Všechno proběhlo v pořádku, povečeřely jsme z vlastních zásob a sledovaly jak kolem krouží vrtulník aby poté cvičně přistál u chaty a zase odletěl. Všichni kolem stojící včetně nás nadšeně sledovali a fotili, neznalí, jak to vypadá když přistává vrtulník, až nás vír prachu praštil do očí a všichni se hromadně odvraceli, utíkali a mnuli si oči. Dlouho do večera jsme seděly venku a povídaly si když asi kolem desáté za úplné tmy dorazila odkudsi další skupinka ověšená cinkajícími rolničkami proti medvědům. Měly jsme radost, že oproti těmto, jsme to zvládly ještě dobře. V Chatě pri Zelenom Plese se spí hlavně ve velkých pokojích pro 6 -12 lidí a snídaně je povinná. Cena za nocleh 23 EUR na osobu.
Den 2. Chata pri Zelenom plese - Bilíkova chata, 15 km, převýšení 803 m nahoru a 1100 m dolu
V noci přišla bouřka. Na Tatranské poměry poměrně malá, vzbudilo nás zahřmění, otočili jsme se na druhý bok a spali všichni dál. Horší bylo, že ráno pršelo. Vyhlídky nebyly moc pěkné, čekal nás výstup na Svišťovku po kluzkých kamenech. Sbalily jsme si, dopřály si dobrou snídani a pak jen tak mimochodem zaslechly, že horská služba nedoporučuje chodit nahoru protože se blíží velká bouřka. Tohle by měli někam v té chatě vyvěsit, ať všichni vědí. Poučené jsme vytáhly mapu a začaly přemýšlet kudy to obejít. Spousta lidí další cestu vzdávala, s tím že počkají další den, nebo půjdou na autobus nebo električku a někam se nechají popovézt. My našly okliku přes takzvanou Malou Svišťovku. Poradili jsme se s horskou službou a ta z toho měla sice osypky, že to šli jednou a stačilo jim to do konce života, ale že je to bezpečné. Natáhly jsme pláštěnky a vykročily ven. V tom okamžiku přestalo pršet. Nakázala jsem kamarádce, že si pláštěnky nesmíme sundat, nebo zase začne lít a tak jsme vyrazily.
Za chvíli nás doběhl velký bílý pes a šel před námi jako náš průvodce asi 5 kilometrů, než ho někdo z protijdoucích odchytil a vedl zpět k chatě, škoda, dodával nám dobré tempo. Cesta hodně klesala a pak zase stoupala. Před Skalnatým Plesem už jste toho zase měli dost, já jsem ještě k tomu poslední půl kilometr musela běžet. Na záchod. Necítila jsem se nejlíp a okolní kleče nenabízely bezpečný úkryt. Bouřka, která nebezpečně narůstala na obzoru se nakonec rozplynula. Údajně bouřila už několik dní a v Čechách přinesla tisíce blesků za hodinu.
Daly jsme si sváču a k tomu ještě talíř hranolek a kofolu, abychom měly energii na cestu dál. Teď už to bylo sice jen z kopce, ale zato ještě docela daleko, i když už se chata zdála za rohem. Už jsme jí dokonce viděly na druhém kopci ale cesta k ní se klikatila sem a tam všemi směry. A tam jsme jí potkaly. Lišku. V klídku si to kráčela přímo po cestě a žebrala o jídlo, nějací turisté před námi jí hodili kus chleba, když ho snědla, v klidu si prošla asi metr od nás a ještě se zastavila a čekala co přihodíme my. Nejsem fanda krmení divokých zvířat, i když mě to lákalo, nechaly jsme jí být a tak jen stáhla ocas a pokračovala dál po cestě. Další liška o kus dál seděla v křoví a jedla něco, co připomínalo párky. Do chaty jsme došly až v podvečer, na řadu přišly rolničky na batohu, protože okolo Hrebienku je známo, že se tu vyskytují medvědi. Cestou jsme ještě stihly vidět Obrovský vodopád, který skutečně po dešti obrovský byl a potom Vodopády Studeného potoka. Bilíkova chata byla příjemně zařízená, bydlely jsme v dvoulůžkovém pokoji se společnou koupelnou sdílenou s druhým pokojem. Za noc to bylo 23 EUR za osobu + za 10 EUR jsme si dopřály polopenzi abychom nemusely tahat tolik jídla s sebou. Večer jsme seděly s mapou a lahvičkou tatranského čaje venku a zaznamenávaly si dnešní zážitky, pak jsme se koukli pod nohy a pod stolem nám seděla další liška, tentokrát úplně malinká a pak utekla. Asi už to nebudeme pít :D
Den 3. Bilíkova chata - Sliezsky Dom, 6 km, převýšení 602 m nahoru a 171 m dolu
Třetí den bývá na horách údajně ten nejhorší a tak nám neplánovaně krátká trasa přišla vhod. Původně jsme měly jít až k Popradskému plesu, ale tam se zrovna konala horolezecká konference a bylo beznadějně vyprodáno. Cesta se ale i tak hodně klikatila a hlavně vedla po kořenech a kamenech, po kterých se často obtížně lezlo. Z ničeho nic skončil takzvaný tatranský chodník a šlo se těžko, obzvlášť s batohem. Navíc bylo vedro k zalknutí. Když jsme vycházely z Hrebienku, zrovna přijela lanovka a nekonečné davy lidí se valily nahoru k Lomnickému štítu, ještě že ten už máme za sebou. Ke Sliezskému domu jsme šly skoro samy. Až zase u hotelu bylo spoustu lidí, dokonce i asijští turisté, které sem vyvezly mikrobusy. Hotel je velmi drahý ale naštěstí má jeden turistický pokoj se dvěma místnostmi po 4 lidech a společnou koupelnou. Nutno říct že velmi moderní a čistý, i když tomu odpovídá i cena 24 EUR na osobu na noc + 3 EUR za ložní prádlo. Jinou možnost jsme ale neměly. Pokoj jsme sdílely s partou polských horolezců, se kterými jsme se celé odpoledne i večer úspěšně míjely.
Po krátkém odpočinku nám trochu otrnulo a tak jsme se vydaly do Velické doliny. K hornímu, Dlouhému plesu, jsme ale omylem nedošly a spodní, Velické pleso, nebylo nijak zvlášť zajímavé, ale co za to stojí je výhled na Gerlachovský štít - nejvyšší horu Vysokých Tater a také Velický vodopád a skalní převis, ze kterého stále prší a kterým je nutno projít - takzvaný Věčný Déšť. A přímo na převise nad našimi hlavami u věčného deště stál kamzík a pil. Kamzíkům jsme říkali Igoři, podle vyprávění řidiče lanovky na Lomnický štít, který nám před pár lety říkal, že tu mají jednoho kamzíka, kterého dobře znají a jmenuje se Igor. Další Igor se pásl nad hotelem, večer se všichni lidi někam rozprchli, jako když střelí a my seděli u vlastní večere a s pivkem na terase a koukali jak se tam Igor pěkně pase a s dalšími kolegy turisty jsme si dělali srandu z toho, že je tam v ohrádce aby si ho mohli turisté z hotelu vyfotit.
Den 4. Sliezsky Dom - Štrbské pleso, 14km, převýšení 783 m nahoru a 1128 m dolu
Poslední den přechodu byl možná úplně ten nejnáročnější. Jednak jsme dosáhly nejvyššího bodu trasy (úbočí hory Tupá, v nadmořské výšce asi 2050 m) jednak to bylo na horský terén dost kilometrů a brutální sestup z Ostrvy na Popradské pleso. První zajímavostí na cestě bylo Batizovské pleso. To mi hodně učarovalo, určitě jedno z nejkrásnějších míst, co jsem v Tatrách navštívila. Cesta dál ale moc neutíkala, navíc jsme měly obě spálené hlavy do ruda. To se mi teda ještě nestalo, spálený nos a tváře už jsem měla mnohokrát ale tentokrát to byla rudá a bolavá kůže pod vlasy. Musely jsme ve vedru jít s čepicemi.
Výhledy do kraje byly ale krásné a ten klid! Sestup z Ostrvy dolů jsme už předem pojmenovaly "bobová dráha" ale kéž by to svištělo stejně jako po dráze. Pohled na Popradské pleso svrchu se jen tak neomrzí ale kolena dostávaly zabrat. Na Popradském plese už nás nohy sotva nesly, tak jsme si daly vyprážaný syr a kofolu a taky panák něčeho, co se jmenovalo Demanovka. Dělila se na sladkou a hořkou, daly jsme si sladkou a hned nám bylo jasné, čím večer oslavíme přechod Tater. Z Popradského plesa na Štrbské už jsme došly spíš setrvačností a smály se všemu únavou. Bydlely jsme v penzionu Furkotka přímo na nádraží. Sice troch dražší 22 EUR na osobu, ale zase se vším pohodlím.
Poslední den jsme odjížděly do Prahy až odpoledne, takže jsme si trochu protáhly ztuhlé svaly procházkou kolem dokola Štrbského plesa a nakonec sjely Zubačkou do Tatranské Štrby, kde staví všechny rychlíky do Čech (i když prý už dlouho nebudou) A hurá domů.
