Nový Bor, Modlivý důl a Sloup v Čechách
-kdy-08/2018
-kde-Nový Bor (Liberecký kraj)
-jak se tam dostat-autem, autobusem do Nového Boru/Sloupu v Čechách, vlakem do Nového Boru
-co tam-Výlet údolími a po skalách, Sloupské skalní město, Hrad Sloup v Čechách, jeskyně, vyhlídky, Modlivý důl, celkem asi 35 km.
Tuhle víkendovou akci jsem naplánovala jako překvapení, cestu do neznáma. Odpoledne po práci jsme vyráželi autobusem do Nového Boru a těsně před soumrakem jsme se vydali na cestu. Město jsme prošli bez větších zastávek abychom stihli dojít mimo civilizaci než bude tma. Jedinou zastávkou byl místní hřbitov - ano hřbitov. Je to totiž taková zajímavost, mají tu lesní hřbitov. Hroby jsou rozeseté v lese mezi borovicemi a vysázenými obřími rododendrony, každý hrob má svůj palouček a jsou tu borůvky a šišky a mech a tráva. Hned za hřbitovem vede zelená značka na vyhlídku Jelení skok. Je odsud vidět na Lužické hory, nejdále na rozhlednu Hvozd. Nejblíže nám se tyčil vysoký kopec Klíč, na který jsme měli výhled po celý zbytek výletu. Nejprve jsme chtěli přespat na vyhlídce, rozložili jsme si karimatky v hluboké skalní míse a pozorovali padající hvězdy. Po chvíli nám přišlo že se začíná blýskat. Bylo to divné, na bouřku to ani večer nevypadalo. Přesto jsme se raději podívali na radar a skutečně se nad krušnými horami a Německem vyvinula veliká a silná bouřka. Zdálo se že se točí na místě a hory nepřeleze, přesto nás v jednu ráno vzbudil vítr a celá obloha svítila. Co teď? Kdyby bouřka skutečně přišla až nad nás, tak nás z naší skalní mísy vyplaví a navíc by do nás mohl uhodit blesk. Zachránili jsme se v nedalekém altánku. Ale jen napůl, bouřka skutečně nepřišla a pořád se točila na místě, celou noc kolem sebe ale míchala vzduch a silný vítr ohýbal okolní stromy. Spali jsme v altánku pod stolem, tedy spíš nespali, a doufali, že na nás nic nespadne. Nespadlo a tak jsme divokou noc přečkali.
Druhý den jsme pokračovali po zelené dolů do údolí. Letošní sucho zbarvilo okolní borůvčí i keře už do podzimních barev, bylo to krásné i strašidelné zároveň. Opustili jsme značku a kousek šli po lesní cestě směrem k rybníku Na Vorech, kde jsme posvačili, a za ním jsme se napojili zpět na zelenou a vydali se na Havraní skály. Batohy jsme nechali pod kopcem a vyšli si nahoru jen na lehko. Ta vyhlídka do kraje za to stála. Mimo jiné je odsud vidět na rozhlednu, tyčící se nad hradem Sloup, kde bude zítra konec naší cesty. Při sestupu zpátky jsme potkali skupinku cyklistů, kteří žertovali že už nám vybrali svačiny (ale za to že na nás pod kopcem čeká šest kol). No moc by nám v našem terénu cestu neulehčily, byť byly některé elektrické.
Vydali jsme se opět po neznačené cestě směrem ke studánce v údolí Samoty. Studánka Augenwasserquelle je údajně léčivá na oči a taky velmi chutná, jak jsme si tam tak seděli na lavičce najednou kolem nás zběsilým tempem proskákala hnědá žába (jestli to byl skokan hnědý, tak rozhodně dostál svému jménu) řítila se z kopce, odrážela se od větví a od borůvčí, chvíli se zůstala houpat na vrcholku malinkého smrčku, aby zase spadla dolů a nakonec skočila do potoka. Pozorovali jsme jí jak plave proti proudu a nakonec zalezla přímo do budky studánky. Tak a teď tu bude žába na prameni, jako v pohádce a to nevěstí nic dobrého. Byl čas ukončit zevlení a vyrazit. Z údolí Samoty jsme se dostali do údolí Vzdechů, jeho zajímavý název se brzy vysvětlil, protože prudký kopec pod náporem horka a těžkých batohů minimálně mě nutil k samému uff! ech! a nakonec úlevnému aaach! když jsme si na vrcholu sedli. Někdy jsme si ty ztracené metry zpátky zase vystoupat museli.
Kolem vyprahlých pastvin a polí jsme se vydali na žlutou značku, která nás dovedla kolem kopců Ortel a Šišák k Záhořínské kapli. Odtud jsme se lesními cestami dostali na modrou naučnou stezku. Zajímavým útvarem na ní je skála Bílá paní - vysoký čedičový sloup "z ničeho nic" ve svahu.
Cesta dále pokračuje nad Sloupským skalním městem, už se blížil večer a tak jsme dodrželi, co jsme začali a na noc si opět ustlali v altánku na protějším kopci na zelené naučné značce. Díky tomu jsme se mohli pokochat barvami skal na všech místních vyhlídkách při západu slunce i výhledem na noční krajinu, která svými světýlky odhalila přítomnost civilizace i na místech, kde jsme čekali jen lesní divočinu.
Druhý den jsme se zase mohli pokochat na okolní skály nasvícené z opačné strany. Vydali jsme se lesem na nedalekou červenou značku, ta sice má vést přes vrch Slavíček, na náročný výstup jsme se ale vykašlali a po kamenité široké cestě jsme neomylně mířili k Modlivému dolu. Hlavní zajímavostí před samotným dolem je Hlídková jeskyně. Modlivý důl je poutní místo, ve skále je tu vytesaná velká kaple, dokonce se zde příležitostně konají bohoslužby. Jsou tu i lavice k odpočinku a sezení a nahoru, z opačné strany, než jsme přišli je nově vybudovaná křížová cesta.
Cestou dolů od kaple jsme se těšili, že se trochu osvěžíme ve studánce a doplníme vodu, bohužel nejenom že vody bylo tak málo, že se na ní nedalo dosáhnout, ale kolem studánky se válelo spousta ubrousků nejasného původu. Rozhodně nic, čeho by se chtěl člověk dotýkat, nedej bože to pít. Nechápu, kdo může něco takového udělat! Tekutiny jsme tedy doplnili alespoň u stánku s občerstvením na okraji Svojkova a po zelené značce se vydali směrem k Sloupu. Cestou jsme potkali jeskyni s názvem Staré časy nebo vykáceným lesem odhalené skály se skalními okny.
Za nimi jsme opustili zelenou značku a šli chvíli po poměrně frekventované silnici, abychom po chvíli zase u lomu Střelnice odbočili do lesa a po červené značce konečně došli na rozhlednu Na Stráži. Vstupné 20 kč, je potřeba mít dvacku a hodit jí do turniketu. Rozhledna nabízí hezký pohled na skalní hrad Sloup v Čechách nebo také skalní útvar poblíž rozcestí "U Sedmi trpaslíků" kterým jsou pravděpodobně právě ti zmínění trpaslíci.
Z rozhledny jsme pokračovali po červené, hlavní zajímavostí bylo lesní divadlo (tak nás cesta vede od lesního hřbitova k lesnímu divadlu). Divadlo stojí před pískovcovou skálou ve které jsou vytesané všelijaké chodby a žebříky, kudy mohou účinkující nepozorovaně procházet do různých částí jeviště. Dále po značce stojí mohutný altán ukrývající studánku. Smysl celá stavba začne dávat až když se člověk dozví, že při úpravě studánky bylo nutné pokácet staleté smrky, které hrozily pádem na kolemjdoucí. Z těchto smrků byl vystavěný takzvaný Vodní chrám a tak i nadále chrání svým stínem studánku před vyschnutím.
Ale teď už hurá na hrad! Už jsem tu jednou byla s kamarádkou ale jen jsme projížděly a hrad už byl bohužel zavřený. Dnes jsme naštěstí měli spoustu času jej prozkoumat. Spíše než hrad to byl kláštěr, v bludišti chodeb ve skále se tak nacházejí cely mnichů, kaple a různé církevní památky. Jedním z nejzajímavějších míst je bohužel nepřístupné schodiště vedoucí strmě na obě strany od hlavní brány, po jednom chodili mniši, po druhém návštěvníci kláštěra. Výhled byl pěkný, jen fotky kazilo přímé polední slunce. Zato uvnitř chodeb byl příjemný chládek.
Po prohlídce hradu jsme zašli do nedaleké restaurace, pořád nás všude lákaly cedule na kremrole, jenže po vydatném obědě s mi už jen z pohledu na kremrole dělaly mžitky před očima, tak jsme si je nechali ujít. Kdo ví, třeba bychom měli litovat, třeba jsou tady přímo vyhlášené. Měli jsme chuť dát si spíš siestu někde ve se stínu, ale výlet jsme nakonec završili procházkou kolem Malé a Velké cikánské jeskyně a pak autobusem od Sedmi trpaslíků zpátky do Boru a autobusem domů.
