Brdy - Třemšín
-kdy-08/2018
-kde-Třemšín (Středočeský kraj)
-jak se tam dostat-autobusem, vlakem do Rožmitálu pod Třemšínem, autem
-co tam-Okruh cca 30 km s návratem pěšky nebo autobusem z Teslín, NS U Drtiče - Bílá skála, Vrch Třemšín (827m), tvrziště Hengst, místo plánované radarové stanice
Měli jsme před sebou poslední volný letní víkend a předpověď počasí hlásila déšť a propad teplot z 30 na 14 stupňů. Přesto jsme se rozhodli, že doma nezůstaneme a riskneme víkendový výlet. Už nějakou dobu jsem si myslela na nejjižnější okraj Brd a protože předpověď pro tuhle oblast byla nakonec skoro bez deště, bylo rozhodnuto. Vyrazili jsme autobusem z Prahy, Na Knížecí, ve třičtvrtě na šest a po čtvrt na osm jsme už vystupovali v Rožmitálu pod Třemšínem. Předem říkám, že za celý výlet jsem zmokla jen jednou a to při čekání na autobus. Ve městě zrovna byla nějaká pivní slavnost, bohužel pro nás se ale už koncem srpna stmívá brzy a my se potřebovali ještě za světla doslat do lesa. Rožmitálem jsme teda jenom prosvištěli a mířili k vojenskému areálu a naučné stezce na jih od města. Cestou jsme vyplašili postupně asi deset srnek a za posledního světla dorazili k altánu na vyhlídce abychom se mohli pokochat výhledem.
Druhý den nás probudilo sluníčko, brzy se ale schovalo do mraků a přes den bylo střídavě polojasno a zataženo. Teploty kolem 17 stupňů byly ideální na chození. Napojili jsme se na modrou značku a pokračovali po ní až na rozcestí Kobylí hlava se studánkou, ta ale byla zcela vyschlá. Naštěstí jsme si zabalili vodu na celý víkend a tak jsme si aspoň oddechli, že se s ní netáhneme zbytečně. Studánek je v okolí Třemšína hodně, většina z těch, co jsme potkali, ale byla bez vody nebo ve špatném stavu.
Po modré značce jsme pokračovali na vrchol Třemšína. Cestou jsme minuli Třemšínskou boudu, něco mezi kapličkou a nouzovým nocovištěm. Na Třemšíně je další kaplička a dva veliké přístřešky, výhledy do kraje moc nejsou, protože přesto, že je vrch holý, stromy na úbočí zakrývají rozhled. Pod vrcholem na zelené značce je zrekonstruovaný partyzánský bunkr - taková dřevem podepřená zemljanka.
Na nějakou dobu jsme se v bunkru usadili a já dokonce na chvíli usnula. Jen mě sem tam budili kolemjdoucí, překvapení, že je bunkr "obydlený", tak jsem je slušně zdravila a zvala na návštěvu aby se také mohli podívat. O kus níž, tentokrát na značce zelené je zase "Buk dvoják". Zajímavá hříčka přírody, která ale už asi dlouho nebude, je totiž bohužel částečně pokácený. Pravděpodobně do něj uhodil blesk. Odpoledne klesla teplota k deseti stupňům a přestože jsme si vzali teplé oblečení, tak jsme docela klepali kosu a šli brzy spát.
Poslední den jsme najednou chytli druhý dech. Bylo krásně, sluníčko svítilo a hřálo a my se po žluté vypravili na sever a šlo se dobře. Velmi nás překvapil charakter krajiny. Měli jsme pocit, že jsme někde vysoko v horách, v Jizerkách nebo na Šumavě, však taky Třemšín má 827 metrů a to už je pořádný kopec. A co se Šumavy týká, Radek tvrdil, že na ní z jedné vyhlídky dohlédl. Nejkrásnější úsek cesty byl mezi vrcholem Třemšín a tvrzištěm Hengst, kde byly vřesoviště a kamenné moře a zakrslé smrky.
Došli jsme až na křižovatku cest kde na ostrůvku mezi asfaltem stojí chata Roubenka, podle které se toto rozcestí jmenuje. Nedaleko v lese je také jediný vydatný a pitný pramen, který jsme za celou cestu potkali. Od Roubenky jsme pokračovali po žluté, ale je to celou cestu po asfaltu. Tady už je kraj spíše pro cyklisty, nekonečné dlouhé asfaltky kam až oko dohlédne a tak jsme odbočili na lesní cestu a kolem přírodní rezervace Na Skalách jsme došli na rozcestí ke Spálené boudě. Poslední šance si pochutnat na ostružinách.
Náš dnešní cíl se ale neodvratně blížil a do odjezdu autobusu z obce Teslíny stále ještě zbývalo několik hodin, proto jsme se domluvili, že si cestu protáhneme a půjdeme se podívat na místo, kde měl stát americký vojenský radar. V Teslínech byly mraky aut. Většina s držáky na kola a směrem po zelené na opačnou stranu, než odkud jsme přišli, už bylo celkem živo. Zkrátka konec idylky, ale to se samozřejmě dalo čekat. Místo, kde měla stát radarová stanice, je jen palouk zarostlý nízkými smrčky a křovím s poměrně dost vyšlapanou stezkou, jak se sem všichni chodí dívat.
Vrátili jsme se do Teslín a autobusem přejeli do Rožmitálu k vlaku. V Rožmitálu končí koleje a jezdí tu kyvadlově motoráček do Březnice, kde je větší dopravní uzel. Chtěli jsme navštívit Březnický pivovar Herold, kde měla být i hospoda. Pivovarská hospoda sice byla značená v mapě, ve skutečnosti už tam ale žádná nebyla a tak nás z pivovaru poslali vedle do restaurace Na Statku, kde čepují jejich pivo. Herolda jsme tedy ochutnali, jídla nás ale nenalákaly.
Mrkli jsme na spoje do Prahy a ukázalo se, že když nebudeme jíst, stihneme příhodný vlak do Prahy. A dokonce si budeme moci vybrat, protože jeden je zpožděný a tak pojednou dva za sebou. Na nádraží bylo plno lidí a tak Radek přišel s plánem, že je všechny necháme odjet prvním, zpožděným, vlakem a počkáme si na ten druhý. A skutečně, přijel vlak, už docela plný a všichni do jednoho do něj nastoupili. Trochu jsme znejistěli, jestli jsme udělali dobře, jestli místní nevědí něco, co my ne. Vlak na který jsme čekali se jmenoval Pošumavský rychlík. To co se za chvíli blížilo ze zatáčky, ale rychlík nepřipomínalo ani náhodou. Byl to totiž jen jeden malý vagonek. Ale ne jen tak ledajaký! Na nástupiště přijel historický motoráček, stejný jako jezdí v Praze každý víkend na Zličín. Kliky na stažení oken, síťované poličky na zavazadla, žárovky na stropě. Byla to prostě paráda, vláček si to fičel poměrně rychle, celkem jelo asi pět lidí, takže prázdno, všude podél trati nadšenci s foťáky. Lepší závěr výletu těžko pohledat.
