Arménie
09/2018
-Čas-10 dní
-Co tam-památky, kláštery, hory, příroda, horké prameny, víno
-Cena bez letenky-9000 Kč na osobu (auto na 9 dní, benzin, ubytování, jídlo)
-Cena letenky-běžně kolem 7000
-Jak se přepravovat-půjčeným autem, jezdí zde místní autobusy a vlak (nezkoušeli jsme)
-Kde spát-ubytování typu B&B, hotely, apartmány
-Nezbytná výbava-znalost základů ruštiny, pokud auto, tak terénní, do Náhorního Karabachu smí jen |Arménské autopůjčovny
-Na co si dát pozor-místní mluví arménsky, většina, ale ne všichni rusky, anglicky umí málokdo. Na silnici se příliš nedodržují pravidla, mimo větší města neexistuje veřejné osvětlení, ubytování často nejsou nijak značené, proto je skoro nutnost dorazit za světla.
Nejprve jsme chtěli do Gruzie, využít levné letenky v akci, ale shodli jsme se, že letos nechceme žádné pochody na horách ale spíš batůžek na záda a poznávat nová místa a spát pod střechou. Nabízelo se tedy z Gruzie přejet vlakem do sousední Arménie a poznat trošku od obou zemí. Mohlo by to být levné a nenáročné na plánování, prostě se nechat unášet. Nic z toho se samozřejmě nekonalo. Začali jsme jen tak zběžně koukat, kam se v Arménii vydat a jak tak koukáme a koukáme, tak najednou plánujeme a plánujeme :)
Gruzii jsme vyškrtli, vlak jsme vyškrtli, koupili neakční drahé letenky do Jerevanu a pronajali si auto abychom to všechno zvládli. S pohodou a levnou dovolenou byl ámen.
Den 1.
Do Jerevanu jsme přiletěli s hodinovým zpožděním kolem jedné hodiny ranní. Po dlouhém přestupu v Kyjevě jsme byli celí rozlámaní, ale naštěstí jsme měli rezervované ubytování hned u letiště (Eco, Admiral Isakov Avenue, 1129 Jerevan) a na požádání, za 5 EUR pro nás dojeli autem až na letiště. Respektive pán už na nás čekal s cedulí v ruce, takže všechno dobře utíkalo a ve dvě v noci už jsme byli v posteli. Ubytování bylo skromné a velmi levné, ale na těch pár hodin spánku je to jedno, v ceně byla snídaně, kterou jsme si mohli vychutnat v zahradním domku uprostřed zeleně. Celý penzion působil jako oáza klidu oproti ruchu a prachu venku. Ráno jsme se potřebovali dostat na metro, ptali jsme se na autobusy ale majitel řekl, že stejně musí do města, tak nás popoveze. Nakonec nás hodil do centra a za peníze které jsme mu dali jako dýško nám koupil taxíka až před dveře autopůjčovny. Tím se celý přesun tak zrychlil, že jsme se ještě vypravili na průzkum okolí, protože auto jsme měli objednané až za 2 hodiny. Rozměnili jsme si tedy peníze, koupili si v přepočtu za 3 Kč lístek na metro a naslepo se vydali o dvě stanice dál. Jen tak, přítel se vždycky rád sveze metrem, když jsme na nějakém novém místě, abychom měli porovnání. Vystoupili jsme přímo před kostelem Saint Grigor Lusavorich Church, a to bylo asi fajn, protože Arménie je hlavně o kostelech a o horách, takže jsme svoje putování začali stylově.
Stylový byl i náš dopravní prostředek. Lada Niva. Hned první den jsme jí pěkně otestovali při výjezdu na horu Aragats, nejvyšší horu Arménie. Autem se dá dojet nad 3000 metrů k jezeru Kari. Odsud se dá také vyjít na nejvyšší vrchol, který jsme si ale bez lítosti odpustili a jen se vydali na vyhlídku na jezero. Zpátky jsme sjížděli po severní cestě směrem Saghmosavan. Cesta, přestože v mapě značená jako velmi významná, byla zoufale rozmlácená. Na to jsme byli připraveni a Lada všechny výmoly bez problémů zvládla. V místě kde se tato cesta napojuje na dálnici jsme náhodou narazili na památník Arménské abecedy. Arménská abeceda je unikátní, stejně jako například Gruzínská nebo Thajská. Kroucená písmena, která podle slov jednoho poláka "všechna vypadají jako u a n".
Po dálnici jsme pokračovali na jih a zastavili se ve městě Saghmosavan. Na jeho konci leží kostel a za kostelem hluboký stupňovitý kaňon. O kousek dál, je podobný výjev, u kostela Hovhannavank. Den jsme zakončili v městě Ashtarak, (My Family B&B, Tamazyan 3, 0202 Ashtarak). Ubytovaní jsme byli v samostatném domku v zahradě, opět takové oáze plné ořechů a ovoce, zatímco venku bylo jen špinavé město. Večer jsme se chtěli jít projít, ale byla taková tma, že jsme to rychle zase vzdali. Ne snad že bychom se báli o vlastní bezpečnost, možná snad zakopnutí, ale nebylo nic vidět a popravdě se obávám, že ani za denního světla, by to nebyla nijak zajímavá procházka.
Den 2.
Druhý den jsme se po vydatné snídani od místních vydali na jih, směr Ararat. Zatímco z Jerevanu včera přes oblaky prachu hora vidět nebyla večer i dnes ráno jsme jí viděli jak se z dáli mohutně tyčí z ničeho nic nad krajinou. Přestože po poslední válce s Tureckem leží na tureckém území, zůstává symbolem Arménie. Naší první zastávkou na cestě bylo město Vagharsharpat s chrámovým komplexem Ecmiadzin. Je to sídlo Arménského křesťanského duchovního vůdce, Katholikose. Některé památky byly bohužel pod lešením, jiné zavřené, ale procházka parkem byla příjemná a ráno tu ještě skoro nikdo nebyl.
Dál jsme pokračovali ke katedrále Zvartnost. Zbyly z ní jen ruiny, které spíš než křesťanskou stavbu připomínají antický chrám. A je to také jedno z hodně mála míst v Arménii, kde se platí vstupné. Tyto ruiny jsme poprvé viděli v palubním časopise v letadle a tak dlouho se vyptávali místních, až nás někdo správně nasměroval.
Projeli jsme Jerevanem a nejprve zamířili na východ ke klášteru Geghard. Pro mě to bylo rozhodně jedno z nejpůsobivějších míst z celé Arménie. Kostel napůl postavený a napůl vytesaný do skály, v jehož útrobách ze skály vyvěrá pitný a snad i léčivý pramen. Skály jsou poseté vytesanými kříži, ale i dalšími obrazy, které připomínají spíše nějaké keltské symboly nebo podobizny zvířat. Kromě hlavního kostela je zde i spousta menších kaplí, kopulí, tajných místností, většina skrytá za nenápadným vchodem ve skále. Také okolní krajina je velmi působivá.
Vraceli jsme se stejnou cestou se zastávkou v městečku Garni, zdejší chrám už je opravdu antický a možná i druhá památka z celé Arménie, kde se platí vstupné, jinak člověk narazí spíše na placení parkovného u památek. K chrámu jsme ale nešli, věděli jsme, že nemůžeme stihnout všechno. Místo toho jsme sešli do rokle napravo pod chrámem, kde se nachází obrovské čedičové sloupy, tvořící stěny údolí. Zkrátka čas na trochu přírody.
Nakonec jsme ještě jednou projeli Jerevanem (pro řidiče i navigátora noční můra) a ubytovali se ve městě Pokr Vedi (Bed And Breakfast In Khor Virap, Street Janik Duryan, 16 St. Janik Duryan, 16, 0623 Kichik Vedi). Byla to malá vesnička bez jakýchkoliv názvů a označení, jediné co jsme našli byl dům číslo 16 a zazvonili na zvonek. A bylo to ono. Přestože dům byl zrovna v rekonstrukci, takže podmínky trochu stísněné, dostali jsme vlastní pokoj a celé odpoledne jsme ochutnávali místní jídla a dobroty a ráno jsme dostali bohatou snídani. Nebýt kohouta co nás budil už ve 4 ráno byli bychom velmi spokojení.
Den 3.
Snídali jsme už po sedmé a vyrazili brzy. Polský cestovatel který dorazil včera později večer a který nám ukazoval svůj dnešní denní plán rozpracovaný přesně na desetiminutové úseky už byl dávno pryč. Alespoň jsme se přesvědčili, že naše plány: dopoledne, odpoledne, večer + nějaký ten čas na cestu jsou ještě docela normální. Na druhou stranu čím lepší plán, tím více toho člověk může navštívit, takže těžko soudit. První jsme jeli na klášter Khor Virap. Pokud vidíte nějakou pěknou fotku z Arménie, je více než padesátiprocentní šance, že je to právě Khor Virap. Mimo jiné je i na obalu od Marlenky, která se chlubí svou staroarménskou recepturou. Klášter sám o sobě už nám začal splývat s ostatními, co už jsme viděli - aneb znamení, že je na čase se zaměřit také na jiné památky - co ale stálo za to byl výhled na Ararat. Nedaleko kopce, na kterém Khor Virap stojí, je i Arménsko Turecká hranice. Ostnaté dráty, zorané vysekané pásy půdy, aby bylo vidět jestli jí někdo nepřekračuje. Když jsme se vraceli k autu, pod chrámem už bylo spoustu stánkařů a jeden nám neúnavně nabízel živou holubici. Lidé si jí koupí, donesou na vrchol hory a vypustí. Dělali jsme si srandu, že je to dobrý kšeft, protože holubi se po vypuštění vrátí zase zpátky do holubníku a další den hurá znovu. Jen teda musí být pěkně upocení od rukou, jak si je všichni nosí do kopce. Výbuch smíchu pak vyvolala scéna o kus dál ve vesnici, kde skupina holubů pěšky přecházela silnici. "Hele už jdou".
Vrátili jsme se autem zpět na dálnici a pokračovali na jihovýchod k Íránské hranici. Dálnice tu vede necelý kilometr od hranic, takže vlastně celou dobu koukáte k "sousedům", poté na východ, do hor. Podél cesty byly často vidět různé zákopy a ochranné valy. Cesta naštěstí rychle ubíhala. Po nějaké době jsme potkali starého muže s velikou zabalenou květinou, který bezradně stál v půli kopce u svého rozbitého auta a stopoval. Zastavili jsme mu, naštěstí jsme měli většinu cesty společnou a i když jsme si moc nepopovídali, měli jsme dobrý pocit, že jsme mu pomohli. Rozloučili jsme se u odbočky ke klášteru Noravank, kde bylo dostatečně dopravně rušno aby si stopl další auto a my pokračovali ke klášteru do hor. S místními se v ubytování dá domluvit jednoduchou angličtinou, s většinou dalších rusky, ale jsou tací, jako například náš pasažér, kdo umí opravdu jen Arménsky. Chrám Noravank je zajímavý, dokonce jsme tu potkali našeho známého poláka, na rozhovor nebyl čas, řekl jen že už má přes hodinu zpoždění. A tak jsme mu ani nestihli poradit kde jsou různé schody a žebříky, které jsme při průzkumu a našli a které umožňují vstup do skrytých prostor v podzemí, nebo pod kopulí.
Vrátili jsme se na dálnici a pokračovali dál. Na oběd jsme se zastavili u odpočívadla u řeky, které bylo vybavené tekoucí vodou i světlem a také psem. Vždycky je mi hrozně líto opuštěných zubožených psů v takových zemích. V autě jsme měli starší chleba který už nám nechutnal, tak jsme mu ho celý dali, naši psi doma by jen ohrnuli nos, ale jak si tenhle šmakoval. Snědl dokonce i rozmáčklou broskev, kterou jsme vyhodili do křoví. Zatlačila jsem slzu lítosti a pokračovali jsme do města Jermuk. Nejprve na vodopád, nebo spíš vodotek uprostřed města.
Ve bance jsme vyměnili další peníze. Tady je jedno jestli směnárna nebo banka, všude to vyjde v podstatě stejně, stejně tak benzín se na devadesáti procentech míst prodává za stejné peníze. Pokračovali jsme k horkým pramenům. Autem to byl docela masakr, ale velkou část cesty jsme ujeli. Z Jermuku se musí jet po západní straně jezera až skoro k místům kde je na opačném břehu poloostrov s kostelem a pak se odbočuje nahoru k farmě. Pokud se má člověk terénní auto, dostane se, když se drží cesty vpravo až úplně na kopec. Dolů z kopce už pak můžou jen veliké džípy, ale už je to v podstatě kousek. Prameny jsou tu dva studené, nebo spíš vlažné, kde se dá ve čtvercové nádržce koupat v bublající minerálce a pak jeden teplý. Pořádají se sem turistické zájezdy s džípy a platí, kdo dřív přijde, dřív se koupe, protože do bazénku se vejde pohodlně jen jeden až dva lidi. Maximálně tři. Naštěstí jsme se na řadu dostali brzy a na rozloučenou nám řidiči pustili bublání na maximum - najeli s autem do svahu a najednou se nám v jezírku vzedmul gejzír, až nám z kelímků cintalo víno, kterým nás předtím podarovali.
Nekoupali jsme se dlouho, ale odpoledne už pokročilo a ještě jsme se museli dostat do dalšího ubytování, které nebylo zrovna blízko. Cestou z Jermuku, jsme uprostřed města náhodou objevili obrovský skalní oblouk, pod kterým vedla cesta pro pěší.
Ubytování jsme měli ve vesnici Vaghatin, blízko Sisianu (Ave Zara Bed & Breakfast), slunce zapadlo už někdy, když jsme projížděli kolem nádrže Spandaryan. A jak zapadne slunce, nastává velmi rychle černočerná tma. Ve vesnicích se nesvítí, podél silnic se nesvítí, v podstatě nulové světelné znečištění. Z dálnice jsme sjeli na příšernou cestu plnou výmolů - do této oblasti podle rady paní Zary příště vždy jedině přes Sisisan! Úspěšně jsme našli i vesni Vaghatin. Tam jsme se ale zasekli, žádné názvy ulic, žádná čísla, žádné cedule a samozřejmě žádné světla. Temná pustá vesnice plná uliček, které ani nebyly na mapě. Jedinné co jsme našli byl malý obchod, prodavač se chytl jména Zara a mávnul rukou, že se máme vrátit zpátky, pak doprava, doprava, doleva, rovně a pak už jsme si nic nepamatovali. Sjeli jsme tedy o kus níž, náhodnou ulicí doprava a pak se kodrcali rozmlácenými cestami, které ani nebyly na mapách skrz vesnici. Na jedné křižovatce jsme zastavili a paní Zaře zkusili zavolat. O 5 metrů výš na jedné z odboček se otevřely železné vrata. Uff, tak tohle bylo velké štestí.
Den 4.
Ráno jsme dostali opět velkou snídani, vejce, plov (smaženou rýži se zeleninou), opět nakládané slazené ovoce, marmeládu, nakyslý ovčí sýr, salám, domácí máslo a chléb. Máme trochu podezření, že i máslo se zde podává z ovce a nikoliv z krávy jak jsme zvyklí. Na doporučení majitelky jsme se nejprve vydali k nádrží Shamb, kde je, stejně jako na mnoha arménských nádržích odtok ve tvaru květiny (Daisy) který, když je přístupný a v nádrži dostatek vody, nabízí působivý pohled z ochozu na 40 metrů hluboký vodopád ve tvaru květiny. Bohužel nebyla ani voda, ani otevřeno, takže jsme mrkli jen zdálky. Zato cestou zpátky jsme měli větší štěstí. Ve vesnici Vorotan jsme navštívili starý kamenný most a horké prameny, které byly opravdu příjemně teplé a takhle z rána, jsme si je mohli užít o samotě. Za zmínku stojí také kostel Vorotnavank dál po cestě zpět do Sisisanu, na který jsme při plánování ani nenarazili a přesto nabízel jeden z nejhezčích výhledů.
V Sisianu nás pobavila cedule u benzínky, inzerující nejen benzín, naftu ale také máslo. A to dokonce dvakrát dražší. Koukám, že problémy s máslem jsou všude stejné. Ze Sisianu jsme se stavovali cestou k dálnici u Zorats Karer. Na veliké ploše jsou tu rozeseté menhiry, něco jako Arménské Stonehenge. Spousta balvanů má v sobě otvory, možná ke sledování pohybu nebeských objektů. O nalezišti se toho obecně příliš neví.
Po dálnici jsme pak rychle svištěli směr Goris, před městem jsme uhnuli na Tatev, protože další ubytování jsme měli kus za vesnicí Halidzor (Harsnadzor Eco resort) a to tentokrát rovnou na dvě noci. Ještě že tak, naší odměnou za včasný příjezd bylo bydlení v bonusovém sudu číslo 2. Nemá sice vlastní záchod nebo koupelnu, skládá se v podstatě jen z postele, lavice a malé skříňky, zato nabízí krásný pohled přes prosklenou přední stěnu do údolí. Ostatní sudy mají okna malinká, zatemněná, nebo dokonce žádná. Jediný další s velkým oknem bylo myslím ještě číslo 8.
Cestou jsme se stavili na nákup, mimo jiné například poprvé ochutnat dezert, který se stal předlohou pro Marlenku, víno z Granátových jablíček a nebo výborné místní salámky (což se o sýrech říci nedá) Náhodou jsme také narazili na pekárnu. Tři lidé v neuvěřitelně dusivém teple a kouři seděli u zemní pece a pekli chléb lavaš. Jeden válel těsto, druhý jej dával na veliký polštář, třetí polštár naplácl dolů na stěnu pece, tak, že těsto zůstalo přilepené na cihlách nad otevřeným ohněm a po několika vteřinách ho zase vyndaval, protože chléb už byl hotov. Neodolali jsme a museli jsme si koupit a takový čerstvý rovnou z pece se dá chroupat i samotný.
Protože před námi bylo ještě celé odpoledne, vydali jsme se autem po serpentinách do údolí pod Tatevem, kde jsou značené další horké prameny. Místo se jmenuje Devil's bridge. Most tu žádný není, respektive mostem se stal obří balvan, který se svalil z úbočí a umožnil tak přejezd přes řeku. Je zde malé parkoviště, odkud se dá jít pěšinou nad vymletým úzkým kaňonem, všude kolem jsou zvětralé krápníky a další jeskynní výzdoba a několik bazénků s vlažnou, nikoliv teplou vodou. Na konci cesty nás zarazila hromada oblečení a bot. Cesta končila prudkým srázem, nikde nikdo. Naštěstí nám za chvíli někdo poradil, že za horkými prameny se leze dolů. a opravdu, když se člověk pořádně vyklonil, bylo vidět že zhruba sedmimetrový břeh je vybaven kluzkými stupy a odshora dolů vede ve skále natlučené ocelové lano. Posledních pár metrů je dokonce žebřík. Odvážili jsme se a sestoupili k řece. Před námi se otevřela jeskyně s vlažnými tůňkami s spoustou rostlin. Už jsme se radovali z pěkného místa, ale to už nás další lidé posílali dál a dál. Po kamenech, korytem řeky až do další, ještě krásnější jeskyně s vlažnou vodou ke koupání. Zbytek odpoledne jsme odpočívali v sudu, dali si večeři a hlavně se pořádně prospali.
Den 5.
V noci přišla bouřka. Blesky osvětlovaly okolní hory a hrom rámusil a vítr se opíral do dřevěného sudu, že jsme měli trochu strach. Ráno bylo celé údolí zatažené mraky. Byla to škoda, protože jsme se chtěli svézt lanovkou ke kláštěru Tatev. V minulosti nesla rekord nejdelší lanovky na světě, má přes 5 km a v některých místech vede 300m nad zemí. Zkusili jsme štěstí a koupili si lístek na odpoledne a mezitím vyrazili do města Goris, kde jsou nad hřbitovem ve skalách vytesaná starodávná obydlí.
Prolezli jsme co se dalo a pak jsme se vrátili zase k lanovce. Počasí bylo spíš horší než lepší. Zatáhlo se úplně a začalo mrholit. Navíc jsme to úplně nevychytali s časem, takže jsme přes hodinu strávili v autě při čekání na náš odjezd lanovky. Přes neveselé vyhlídky jsme po cestě občas opravdu i něco viděli, například na dno té 300m propasti. Tatev byl naopak do husté mlhy ponořený úplně. Z mrholení se pomalu stával déšť a tak jsme odpoledne využili k odpočinku a plánování příštích dní.
Den 6.
Vyráželi jsme brzo, snídani jsme si zabalili s sebou. Počasí nebylo o nic lepší než včera, mlha, že jsme autem museli jet skoro krokem. Naštěstí čím dál od Tatevu, tím bylo lépe. V Goris jsme si udělali velký nákup, na východní straně města je u hlavní silnice velký supermarket, kde mají tak skvělé věci, jako je chleba evropského typu, sýr z krávy, instantní jídla a dá se tu platit kartou. První velkou zastávkou byl Khndzoresk, další skalní město, mnohem větší než v Goris. Vysídlené bylo teprve v šedesátých letech, takže se tu do nedávna opravdu ještě žilo. Vypadá však úplně stejně jako ruiny v Goris, protože lidé si veškerý materiál odnesli na stavbu nových domů, v kopcích tak zůstaly také jen holé díry. Místo "hlídá" správce muzea, který nabízí prohlídku a očekává nějaký ten peníz na přilepšenou. Procházkou v komplexu bychom mohli strávit hodiny a hodiny, jenže cesta byla dlouhá a my teprve na začátku. Předem jsme si tedy určili malé kolečko, které jsme si prošli. Ono beztak jsou zajímavější vyhlídky než vidět sto padesátou holou jeskyni v řadě.
Dál jsme pokračovali na hranice. Zatímco mapa ukazovala Ázerbajdžán, na cedulích nás vítala Arcašská republika (Artsakh), nikým neuznaný stát v oblasti Náhorního Karabachu obývaný převážně Armény. Kdysi se tu hodně bojovalo, i dnes se něco občas semele, ale mnohem dál než se nějaký turista dostane. Na hranicích Vám řeknou, že se máte zastavit v hlavním městě, Stepankertu pro vízum. Získat vízum je jen formalita, vyplnit formulář a zaplatit pár stovek. A protože s Arcašským vízem nemůžete do Ázerbajdžánu, můžete si vybrat jestli ho chcete do pasu, nebo jen na papíře. Naší první zastávkou byl vodopád u města Shushi. Abychom se k němu dostali, museli jsme sjet po divoké silnici hluboko do údolí a pěšky se pak napojit na turistickou trasu Janapar trail. Po pár kilometrech po proudu řeky je zajímavý mechový vodopád. Uvnitř pravděpodobně zborcené jeskyně ze stropu, stěn nebo odkud vytéká opět minerální pramen, jak dokazují travertinové bazénky na zemi.
Stepankert byl asi nejmodernější město, co jsme dosud na výletě navštívili, jen bohužel jsme se potřebovali dostat kousek dál a tak jsme jím opravdu jen projeli. Stavěli jsme jen na svačinu u výjezdu, kde se na kopci stojí rudá socha Tatik-Papik (Dědeček-babička), symbol Arcašské republiky. Ven z města na východ vedou dvě dálnice, nejprve jsme zkusili tu delší, v naději, že bude zajímavější. A opravdu jsme viděli i rozbořená města, důkaz bombardování. Na silnici ale probíhala nějaká policejní kontrola a protože díky tomu byl průjezd zcela ucpaný, otočili jsme se a vydali se po západnější cestě. I tady byly často u cesty žluté cedule s lebkami - asi varující před minovými poli. Přesto jsme se cítili bezpečně, kolem nás co pár minut projely mikrobusy s turisty, jezdí sem kde kdo - většinou však organizovaně. Nevýhodou naší neorganizace bylo hlavně to, že jsme neměli kde spát. Internet v tomhle směru nebyl kamarád a tak jsme museli spoléhat na to, že něco najdeme na místě. A nebyla to sranda. Jak jsem pak byla ráda za to, že zbytek cesty už máme naplánovaný. Nakonec jsme zakotvili v motelu na křižovatce za městem Drmbon, pokojík vedle obchodu, veřejné záchody a celý večer se nám přede dveřmi scházeli policajti z celého širokého okolí na kafe.
Den 7.
Ráno nebylo proč se zdržovat, spali jsme sice dobře celou noc, ale raději hned pryč na nějaké hezčí místo. Jeli jsme na horké prameny Zuar, v této oblasti je jich více, cesta k nim ale bohužel není žádný zázrak, takže trvá docela dlouho. Nemohli jsme se rozhodnout, které prameny zvolit a nakonec vyhrály Zuar hot springs, protože na fotkách vypadali nejvíce přírodní. Na místě bylo už v deset ráno spousta lidí, pravděpodobně se zde dá i přespat v nějakých chatkách (škoda, ale i kdybychom to věděli, včera už bychom to za světla neujeli) místní to tady využívají jako piknikové místo, někdo se koupal, jiný rozléval panáky, další se chytal grilovat maso. Všichni byli hrozně milí a tak nám ani nevadilo, že tu nejsme sami. Naopak jsme dostali dobrou radu nepokoušet se vlézt hned do vroucího kotle, ale nejdříve se osmělit v jednom z větších okolních bazénků. Voda byla horká, vzduch chladný a tak bylo koupání příjemné. Po nějaké době jsme se odvážili i do "kotle", za odměnu jsme dostali panáka a pozvánku na oběd, ten jsme ale museli odmítnout, protože jsme tu nechtěli strávit tolik času. Dvě hodiny bohatě stačí.
Pokračovali jsme do hor a přes hraniční přechod zpět do Arménie, kde jsme začali pozvolna sjíždět k jezeru Sevan. Cestou jsme viděli bramborovou brigádu a vypalování polí. Už jsme si říkali, že máme hodně času a měli bychom někde zastavit a trochu se poflakovat, když nám brzy došlo, jak je jezero velké a že bude trvat ještě hooodně dlouho, než ho přejedeme. Navíc, to bychom to ani nebyli my, nám začal docházet benzín. Velkou naději jsme viděli u města Sevan, kde byla značená jedna benzínka vedle druhé. Když jsme ale přijeli, ukázalo se, že jsou buď zavřené, nebo jen na plyn. Jako by všechny z benzínem zkrachovaly. Museli jsme ujet ještě dobrých deset kilometrů, než jsme našli první benzínovou benzínku. Pak jsme se teprve jeli s klidem v duši nakoupit si a ubytovat se (Arevik Beach, Sevan, M4 highway 72 km, 1503 Sevan, Arménie). Bylo už po sezóně a areál u jezera byl skoro prázdný. promeškali jsme dobrou příležitost se vykoupat za pěkného počasí ve skoro 2000 metrech a místo toho si udělali na pokoji degustaci dalších dobrot a kvasu - pivního nápoje. Ten ve mě asi později v noci zkvasil a bylo mi zle.
Den 8.
Ráno mi nebylo o nic lépe a venku foukal studený vítr, takže jsme si poleželi v posteli o něco déle. Posilněná tymiánovým čajem, který mi naservírovali v restauraci, jsem se odvážila zavelet k odjezdu. Dneska jsme neměli žádné velké plány, ale protože na koupání byla zima, nechtěli jsme se jen tak poflakovat kolem jezera, navíc nebylo kam jít, každý areál měl své vlastní oplocení. Nejprve jsme jeli na klášter Sevanavank na úzkém poloostrově (dříve údajně ostrově), který se ukázal být turisticky nejprofláknutějším místem, co jsme zatím byli, co do počtu nevhodně oblečených a obutých lidí, autobusů i stánků se suvenýry. Na památku jsem si tu koupila přívěšek z měsíčního kamene, který se údajně v jezeře těží. Kostel byl pěkný, ale oproti tomu, co už jsme měli za sebou byl hluboko pod průměrem. Snad jen ten výhled na jezero a mraky plazící se přes hory na severu opravdu stál za to.
Pokračovali jsme do Dilijanu, města, kterému se přezdívá "Arménské Švýcarsko". Dle očekávání tu byly nádherné zelené hory, staré domečky, rádoby staré domečky a vysoké ceny. V létě to tu musí být docela pěkné, ale my jsme našli jen vypuštěné bazénky a kašny a navíc přišla další bouřka. A pak jsme našli pěknou studentskou kavárnu, kde jsme přečkali nejhorší počasí a vydali se na západ odkud vede stezka lesem ke klášteru Mathosavank. Ten má zajímavou atmosféru, protože se mu propadla kopule a tak dovnitř jde světlo i déšt a jeho stěny, včetně všech reliéfů, jsou pokryté zeleným mechem. Cestou zpátky jsme si za Dilijanem koupili v jednom z desítek stánků vařenou kukuřici a pak se srdečně zasmáli prodejcům ryb, kteří kolem Sevanu nabízejí své úlovky - a to tak, že stojí kolem silnice a roztahují ruce "takhle veliká".
Odpoledne jsme se vrátili k jezeru a vyhecovali se ke koupeli. Být to o den dříve, asi bychom si to užili více a déle, než dnes. Večer měli majitelé našeho prázdninového areálu oslavu a samozřejmě po arménsku nás pozvali. Já jsem tak konečně mohla ochutnat kompot - nápoj, který je opravdu jako náš kompot, jenže se pije jen tekutina a ovoce se vyhazuje, měli jsme několik chodů včetně beraniny, uzenin, chleba, ovoce, vepřové pečeně a to vše prokládané velkými panáky (stakany) vodky. Pila se Absolut vodka, nic arménského, jak nám vysvětlil hostitel "není dobrá, ale je drahá". Nepilo se jen tak, ale dělaly se dlouhé proslovy a přípitky, například na všechny děti, pak zase na rodiče a podobně. Tak jsme nakonec zažili i pravou Arménskou družbu. Mě ale pořád nebylo nic moc, takže jsem měla strach, že bych mohla po chvíli skončit pod stolem, takže jsme využili chvíle, kdy většina vstala a začala tančit, rozloučili jsme se s hostitelem a nechali jsme je svému neodvratnému osudu.
Den 9.
Den ve znamení návratu na začátek, do Jerevanu. Cestou jsme se zastavili umýt auto v myčce a pak ve vesnici Arinj. Celou cestu jsme trnuli, aby tam byla asfaltové silnice a nezaflákali jsme si čistě umyté auto blátem. Našim cílem byl na první pohled obyčejný dům, který se stal poslední dobou mediálně známý díky svému sklepení. (Village Arinj 5th St, 9th House, Arinj) Manželka kdysi řekla manželovi, aby šel do sklepa a vykopal jí tam díru na brambory, manžel šel a kopal a kopal až ve sklepení strávil 23 let a vykopal soustavu chodeb, kde by se člověk snadno, nebýt šipek na zdi ztratil a už by nevylezl.
Vrátili jsme auto a prošli se po městě, navštívili jsme Cafesjian Center for the Arts, schodiště, kde venku vedou normální schody kolem teras s kašnami a zelení, zevnitř jezdící schody skrz galerii umění. Z vrcholu bylo pěkně vidět na Jerevan v pozadí s neuvěřitelně mohutným Araratem. Taxíkem, který nám objednali v v turistickém infocentru, jsme se za pár korun svezli na kopec nad městem, kde je muzeum Arménské genocidy. Kromě svědectví o temných časech v dějinách Arménie nabízí terasa s památníkem další z krásných výhledů na město.
Poslední ubytování jsme měli v luxusním hotelu u dálnice, který měl symbolizovat benátský palác (Venezia Palazzo hotel, Myasnikyan Avenue 38/4, 0040 Jerevan). Na místo jsme se dostali maršutkou - malou dodávkou, která má uvnitř sedačky, má přesně danou trasu, na které může člověk kdykoliv nastoupit nebo vystoupit, tedy něco mezi taxíkem a autobusem. Náš pokoj měl velkou ložnici, koupelnu s masážní vanou, falešné cihly a fresky na zdi, bazén v antickém stylu, v restauraci měli dokonce kanál s gondolou. Jen snídaně neuměli donést včas a museli jsme se dvakrát připomínat a tenkými zdmi byl slyšet ruch dálnice od které jsme byli asi 5 metrů. Na druhou stranu byl hotel za cenu obyčejného českého penzionu. Co ale bylo hlavní a beze srandy - uměli vytisknout letenky, což nám ušetřilo spoustu trápení nebo peněz.
Den 10.
Ráno jsme museli překonat dálnici před hotelem, stylem počkej si a pak hodně rychle běž, na opačné straně jsme nasedli do prvního autobusu, co jsme viděli s nadějí, že všechny musí jet někam do města. Dovezl nás přímo k metru a před obchod, takže jsme si na památku nakoupili domů koňak Ararat, nějaké dobroty na cestu a pak, protože jsme ještě měli čas, jsme se pěšky prošli po městě. Po deseti dnech cesty jsme byli trochu unavení, plní zážitků a konečně jsme se naučili bez nápovědy slovo děkuji v Arménštině - šnorakalucu. Vyzvěděli jsme ho už v prvním ubytování a přestože jsme většinu cesty četli nenápadně nápovědu napsanou na ruce, děkovali jsme arménsky a tím si získávali uznání, úsměvy, nebo dokonce pobavení místních. Autobusy na letiště jezdí z více míst, my jsme zvolili Náměstí republiky, kde jezdí mikrobusy z Abovyan street, naproti zpívající fontáně. A pak už jsme se nechali unášet domů, se závěrečným pohledem na horu Ararat.
