Tasmánie
02/2016
-Čas-17 Dní
-Co tam-Treky divočinou, exotická zvířata, hory, pláže, přírodní zajímavosti
-Cena bez letenky-3500 CZK poplatek na osobu za Overland Track, 18 000 CZK auto na 18 dní, dále asi 13 000 CZK ubytování, benzin, jídlo, vstupy (7 dní na treku - tedy 7 dní bez ubytování, benzinu, částečně vlastní zásoby)
-Cena letenky-5000 CZK na osobu, zpáteční, včetně poplatku za zavazadlo
-Jak se přepravovat-půjčeným autem
-Kde spát-kempy různé kvality a ceny, penziony typu B&B
-Nezbytná výbava-trekové boty (proti šlápnutí na něco jedovatého), opalovací krém s vysokým ochranným filtrem a pokrývka hlavy (i pokud je zataženo),
-Na co si dát pozor-mimo velká města není pitná voda, takže buď nakoupit zásoby, nebo se nebát pít dešťovou (nám z ní nic nebylo), pozor na hady a hmyz - necítili jsme se v nebezpečí, ale je potřeba koukat pod nohy a kolem sebe, nenechávat jídlo ve stanu - kvůli vačicím, v létě jsou tu běžné lesní požáry, Udržovat zásoby jídla a benzínu - ne všude se dá něco koupit. Různá kvalita silnic, je třeba počítat s časovou rezervou.
1. Den
Do Tasmánie jsme letěli ze Sydney, po delší dovolené na Novém Zélandu. Kamarádi a všichni co jsme cestou potkali a bavili se s nimi o našich plánech nám říkali: hlavně nečekejte Zéland a to byla nejlepší rada, kterou jsme na cestu do Tasmánie mohli dostat. Už z letadla vše vypadalo jinak. Krajina byla rovná, pustá a vyprahlá, ale jak jsme začali klesat ukázalo se, že krajina není pustá, jen má vše úplně jinou barvu než na co jsme zvyklí, a už vůbec nebyla rovná, ale posetá kopci a horami.
Letěli jsme na jih do Hobartu, což hlavní město Tasmánie. Tasmánie není samostatný stát ale je to jedna z Australských provincií. Letiště bylo malinké a protože jsme byli jediný let a ještě k tomu vnitrostátní, všechno šlo velmi rychle. Venku čekal mikrobus, který zprostředkovává spojení s městem. Lístek je třeba si předem objednat. My jsme to sice nestihli, ale nějakým zázrakem jsme se vešli, příště už bych na to raději nespoléhala. Mikrobus rozváží cestující po městě, má pevné zastávky, ale když mu řeknete, kam jedete, pravděpodobně vám zastaví i mimo zastávku, nebo kousek uhne z trasy. Zároveň je možné si u řidiče objednat i cestu zpět na letiště, na datum, a den předem se musí telefonicky potvrdit čas.
My se nechali dovézt do autopůjčovny, byla to docela legrace, protože vzhledem k místním cenám jsme měli opravdu to nejmenší auto, co se dá půjčit. Dosud jsem trochu doufala, že bychom mohli spát v autě, ale poté, co jsem ho uviděla, padla jistota na stan. Majitel byl vtipálek, rodinnou autopůjčovnu již prodal a je tu posledních pár dní. Auto budeme vracet už novému majiteli aj jediná podmínka byla, že má být při návratu "ve stejném tvaru". Také nám daroval a půjčil spoustu věcí, co se mu povalovaly po dílně, například vařič nebo mapu.
Ze Zélandu jsme byli zvyklí na auto s automatickým řazením, tady jsme dostali s řadící pákou, takže i když na jízdu vlevo už jsme zvyklí byli, řazení na opačné straně zpočátku nebylo jednoduché. Nakoupili jsme si potraviny na pár dní dopředu a pak vyjeli docela daleko za město do kempu. Byl v městečku Snug, široko daleko není nic zajímavého, ale měli jsme problémy s navigací a umístěním kempů, a tak jsme vsadili na jediný kemp co jsme našli v mapě. V kempu bylo už plno, ale když správce viděl, že máme jen auto a stan, žádné karavany, obytné autobusy a párty stany, tak nám dovolil se ubytovat. Australané jsou vůbec dost otevření, všechno je "no worries" a všechno se dá nějak udělat. Kolem létalo spousta papoušků, myslela jsem, že jsou to Kakadu, ale byli to spíš takoví zombie papoušci. Navečeřeli jsme se, prošli se a zalezli spát.
2. Den.
Ráno jsme se vydali zpět do Hobartu a pak na západ do Southwest national Park k přehradě Gordon. Ta sice nemá žádné světové nej, ale je tak vysoká, že není vypouklá jen ze břehu na břeh, ale také odshora dolů, a i jezera kolem stojí za vidění. Jakmile jsme vyjeli z města, na silnici se začaly objevovat mrtvolky zvířat, proto ten problém s autem ve stejném tvaru, srazit něco je velmi jednoduché, obzvláště po setmění. Mrtvolky byly různých druhů a ve všech stádiích rozkladu. Smutné bylo vidět klokana. Náš první klokan, ale ne ve stavu jak bychom si přáli. Radek taky přísahal, že jeden z fleků musel být Tasmánský čert. První živé zvíře, které jsme potkali byly tasmánské mouchy, sotva jsme vylezli z auta, už nám obří tlusté mouchy sedaly na tělo i obličej. Úleva byla zjistit, že aspoň nekoušou, protože byly hodně podobné našim ovádům, ale jejich drzost byla nezměrná. Další zvíře byl asi metr a půl dlouhý had který se před námi plazil na silnici. Později jsme zjistili, že je to nejjedovatější tasmánský had - Tiger Snake, pakobra páskovaná.
Bylo hodně sucho a přehrada byla částečně vyschlá, také byl ve vzduchu cítit kouř z nějakého lesního požáru. Od přehrady jsme se jeli ubytovat do kempu (Land of the Giants Caravan Park, u odbočky z hlavní silnice do parku) v národním parku Mount field, kde nám v infocentru řekli, že půlka Tasmánie hoří. není to nic neobvyklého, letní požáry jsou běžné, smůla je, že hoří i v národních parcích kam máme namířeno. Koupili jsme si tu vstupenku, pro nás i pro auto, která nám celý pobyt umožní vjíždět a chodit po národních parcích.
Park Mount Field překvapivě není známý svými sekačkami na trávu, ale vodopády. Udělali jsme si tedy výlet po okolí a všechny slavné vodopády navštívili, také jsme viděli první živé klokany, tedy aspoň jsme si to mysleli, do chvíle, než nás opravila nějaká místní paní, že to není klokan ale pademelon. Takový skákající králík. Stejná paní nás také pozvala v noci číhat na ptakopyska k potoku a inspirovala nás abychom se prošli večerním lesem a hledali zvířata. A opravdu, viděli jsme vačice, další pademelony, ptakopysk se nakonec neukázal, ale zato jsme našli na cestě štíra. Po tom se teda blbě spí ve stanu.
3. Den
Ráno nás vzbudil řev z okolních stromů, slyšeli jsme ho už včera v noci, je to něco mezi smíchem ze strašidelného hradu a hulákáním opic. Chvíli jsme skutečně přemýšleli, jestli tu nežijí opice, ale byli jsme si jistí že to musel být nějaký pták. Dali jsme jim přezdívku Paviáni. Před odjezdem jsem doma četla knížku, jak se první osadníci na Zélandu strašně báli nočních zvuků, tak to mohou být rádi, že nespali v Tasmánii.
Čekal nás dlouhý přejezd do města Launceston na severu ostrova. Zajímavé je, že některé dálnice nemají asfalt, jen udusanou hlínu, ale za sucha se po prašné cestě jezdí stejně pohodlně jako po asfaltu. Nedaleko od něj, kousek od Launcestonského letiště, je české vinařství, které založil pan Jiří Chromý. Vyrábí vína s obrazem českého lva a názvy jako "Pepík". Vína byla docela drahá, ale alespoň jsme si prošli areál vinařství. V Launcestonu jsme udělali obrovský nákup na příští týden a jeli hledat ubytování.
Cesta nás zavedla až do městečka Sheffield, kolem kterého jsme se příští dny točili ještě několikrát. Místní kemp byl uprostřed městečka u hřiště, což se nám moc nelíbilo a nakonec jsme našli ještě jeden, pár kilometrů za Sheffieldem - O'neills Creek Camping Area (silnice C136 poblíž Mount Roland). V kempech to často chodí tak, že u vjezdu je budka s registračními lístky a kasičkou, člověk se zapíše - stan, auto, počet dní a lístek hodí i s penězi do obálky do kasičky. Vybavením takového jednoduchého kempu jsou většinou jen záchody, při troše štěstí studená sprcha a často také ohniště nebo gril. Večer se sedí u ohně a často někdo zpívá a hraje na kytaru, skoro jako u nás na čundru.
4. Den
Ráno nás vzbudil pach kouře, ale žádný požár jsme neviděli. Vydali jsme se k parku Walls of Jerusalem. Při odjezdu z kempu si najednou Radek začal divoce gestikulovat a ukazoval před auto. Chvíli mi trvalo najít na co ukazuje, ale pak jsem ho uviděla taky - obřího růžovo-oranžového pavouka na naší kapotě. Než jsem ho stihla vyfotit, tak zalezl pod kapotu. Nadšený křik turistů na safari se změnil v zoufalý řev. Pavouk zalezl pod kapotu a nebyl k nalezení. Nakonec jsme to vzdali a jeli dál, ale měli jsme strach, že někudy proleze dovnitř. Když jsme projížděli městem všichni si na nás ukazovali a ohlíželi se, nejdřív jsme nevěděli proč, ale pak jsme si všimli, že je pavouk znova na kapotě. Hned jsme zastavili a chtěli ho smést klackem, ale nějaká paní nás zadržela, že není jedovatý, že je velký a tak je to pavouk lovec, opatrně ho vzala na větvičku a odnesla na trávu.
Než jsme se dostali do parku Walls of Jerusalem, bylo už po poledni a protože každý trek začíná výstupem na náhorní plošinu, rozhodli jsme se udělat si dnes jen malou procházku a pořádně se vyspat a vyrazit až další den. Cestou jsme viděli dým z lesů, ale vstup do parku byl otevřený. V řece, kterou jsme potkali, nebyla skoro žádná voda, musela jsem na kamenném dně dlouho hledat tůňku, abych se mohla trochu vykoupat. O kus dál jsme našli Ježuru. Utekla a strčila hlavu pod kládu, myslela si, jako pštros, že ji nevidíme když ona nás nevidí. Pak jsme zalezli do spacáků a dali si odpoledního šlofíka. Dlouhé cestování, spaní v autě nebo ve stanu a neustálé nové zážitky i starosti si už začaly vybírat svou daň a my byli rádi za každou chvilku kdy jsme si mohli jen v klidu sednout, nebo se trochu prospat. Však doma bychom také někdy jen sedli na gauč k nějakému filmu. Navečer přijela rangerka a policie a park zavřeli a poslali nás pryč, když jsme odjížděli, za řekou už hořel les. Dlouho jsme nemohli nají spaní, až jsme se z nouze utábořili někomu na louce. Přišel na nás, ale ne proto že by nám šel vynadat, ale nabídnout nám, že se můžeme jít němu umýt.
5. Den
Přesunuli jsme se k národnímu parku Craddle mountain, odkud jsme další den měli vyrážet na slavný Overland track. Vstupenky na trek jsme si kupovali už půl roku dopředu, protože každý den na cestu pustí jen velmi omezený počet lidí a je o ně velký zájem. Ubytovali jsme se v jediném kempu, který tato lokalita nabízí a který je také pořádně drahý. Nechtěli jsme ale jet někam daleko a také by bodlo mít chvíli nějaké zázemí, jako je sprcha nebo kuchyně. Prohlásila jsem, že jestli mají pitnou vodu, tak ho beru, což byla chyba, neměli. Pitná voda je v Tasmánii docela problém, mimo velká města totiž neexistuje vodovod a pije se buď kupovaná, nebo dešťovka. Kemp jsme i přesto zaplatili a využili dešťovku, na kterou tu měli připravené konvice na převaření. Později jsem pila i nepřevařenou a nic mi z toho nebylo, jen se člověk musí smířit, že pije vodu různého zabarvení. Uvařili jsme si a po jídle se vydali na procházku. Kromě Overland tracku je tu spousta delších i kratších jednodenních tras. A co je hlavní, mají tu žít wombati! Na ty jsme se těšili z celé Tasmánie asi nejvíc.
Wombat je taková přerostlá myš, něco mezi medvědem a křečkem. Nejsou nebezpeční, většinou se jen poklidně pasou na trávě. Už jsme měli za sebou skoro celou trasu a pořád nic, takže jsme byli dost zklamaní. Už jsme dokonce viděli i zastávku autobusu, který zdarma rozváží lidi od hlavního vstupu k východištím jednotlivých tras. Najednou Radek vykřikl. Nad námi ve svahu byla vyhloubená velká nora a před ní se na sluníčku vyhříval roztomilý malý wombat. Takže jsme se dočkali. Další nám pak později večer v poklidu prošel po vyšlapané trase za stanem. Nenechal se vůbec rušit, asi už tu šel tisíckrát za sebou, jen když jsme si ho chtěli pohladit, tak popoběhl a hned zase zpomalil a chroupal trávu a šinul se dál.
6. Den
Zabalili jsme si věci na týden, nejhorší bylo naplánovat jídlo, část jsme si vezli už z domova, třeba instantní hrachovku nebo bramborovou kaši, jiné věci, jako chleba, salám, těstoviny jsme nakoupili v Launcestonu. Oblečení a vybavení jsme si brali minimum, abychom neměli moc těžké batohy. Měli jsme strach, že nás na trasu nepustí kvůli požárům, ale naštěstí byl trek otevřen. Odvezli nás autobusem přesně na to místo, kde jsme včera končili a kde je i wombatí nora. Dnes však byla prázdná. Museli jsme se zapsat do návštěvní knihy, kterých je na trase spousta. Každý má povinnost se zapsat, jména, počty lidí i kam míříme dál.
První den treku byl ve znamení stoupání na náhorní plošinu, cestou jsme sem tam potkávali naše souputníky. Většina lidí zvolila výstup na Craddle mouintain, kamenného masivu, podle kterého získal název celý park, hora do které jako by se někdo zakousl. Ale nám se nechtělo, jednak jsme se cítili unavení, jednak nám to nepřišlo tolik zajímavé a šetřili jsme síly na nejvyšší horu Tasmánie, která měla přijít o pár dní později. Na chatu jsme tak dorazili první. Protože stanu už jsme měli dost, zabrali jsme si místa uvnitř v chatě na palandách. Platí kdo dřív přijde, může si vybrat spaní. Nejdřív jsme měli obavy aby na nás místo v chatě zbylo, ale ukázalo se, že spousta lidí raději dobrovolně spí ve stanu.
Některé chaty mají stálého správce, jiné jsou prázdné. Jsou různě veliké, některé mají více místností na spaní, jinde se spí jen vedle sebe na velkých palandách. V každé chatě je jídelna s nerezovými stoly na kterých se vaří ve vlastních vařičích a po večerech sedí a povídá. Také tu jsou různé nástěnky s informacemi o počasí nebo aktualitách, o tom co bude další den - kilometry, převýšení, zajímavosti na trase, informace o další chatě. Každá chata má svojí zásobárnu vody, která se filtruje z okapu budovy do velkých zelených nádrží. Někde už tekla jen čůrkem a člověk si nechtěl ani domýšlet jak dlouho už nepršelo. Na záchody se chodilo po schodech na takové vyvýšené kadibudky pod kterými byly plastové nádrže, takzvané sputniky, které jednou za čas vyměnil vrtulník. Zápachu se zabraňovalo zasypáváním záchoda rýžovými slupkami po každém použití.
Večer jsme strávili průzkumem okolí chaty, mimo jiné jsme viděli dalšího wombata a také historicky prvního živého klokana a zdálo se, že jsme jediní koho okolní příroda zajímá, čímž jsme si vysloužili pozornost rangera, který doprovázel jednu skupinku a občas si s námi cestou popovídal, nebo nás upozornil na nějakou zajímavost. Usínali jsme za zvuku Paviánů z okolních lesů a už se těšili na další cestu.
7. Den
Zatímco předchozí den bylo krásně a horko, dnes bylo zataženo a mlha. Některá mlha v údolí pod námi dokonce mohla snad být i kouř z lesa, ale šli jsme dál. Najednou bylo znát že jsme v horách, ochladilo se a chvílemi i mrholilo. Dnešní přechod byl krátký a protože jsme se probudili brzo, když ostatní začali šustit spacáky, ale narozdíl od nich jsme vyráželi brzy, došli jsme do další chaty snad jen chvíli po tom, co jí opustili předchozí nocležníci. Využili jsme klidu, naobědvali se a dospali deficit z minulých dní, přeci jenom v posteli se spí líp než ve stanu. Odpoledne jsme strávili vycházkami bez batohů po okolí, kdy jsme zkoumali místní rostliny a zvířata a já si zaplavala v jezeru. Radek se bál pijavic, tak nechtěl. A na konec výletu to byl on kdo právě jednu chytil někde v mokré trávě. Večer jsme se vydali k jezeru číhat na ptakopyska, ale Ranger nám řekl, že tady žádný nežije, že to bychom museli dále do lesa.
8. Den
Další úsek byl dlouhý a náročný, dřevěné chodníčky částečně vystřídala pěšina přes kořeny a cesta moc neutíkala. K chatě to tentokrát bylo 17 kilometrů, což s krosnou na zádech a pauzou na oběd byl skoro celodenní výlet. Přesto jsme zase dorazili mezi prvními a zbylý čas navečer jsme využili k výletu ke staré chatě pod kopcem, kde byla v ledovém jezírku tůňka na koupání. Wombati zmizeli, zato se kolem potulovalo čím dál tím víc klokanů a vačic, které se obzvláště večer začaly nebezpečně přibližovat k chatě, jako by měly něco za lubem. Snad nám v noci nic neprovedou s věcmi. Dalším živočichem byla další pakobra páskovaná, která se vyplazila z pod chodníčku, přestává všechna idylka. Alespoň chata byla krásná a veliká a ty výhledy!
9. Den
Dnes nás čekala konečně Mount Ossa, nejvyšší hora Tasmánie, jen o pár metrů vyšší než Sněžka (1607 m), tedy i okolní hory byly pro představu jako Krkonoše. Výstup jsem si ukrátila hrou "nenech se předběhnout od Francouzů". Dva kluci, co šli za námi vypadali, že bych je jako holka mohla trumfnout a tím jsem si udržovala na mě neobvykle svižné tempo a ani jsem tak nenadávala, že musím do kopce. Z vrcholu hory žádný výhled nebyl, protože se skrývala v mraku, tak jsme si aspoň dali svačinku na velkých kvádrech, které na vrcholu tvořily skoro dlažbu, a vrátili se zpět na trasu. Batohy jsme nechali dole a večer si připravili provizorní batůžky z obalů od spacáků. Aspoň cestou dolů jsme si užili krásné výhledy. U batohů nás čekalo překvapení, na hromadě batohů byly některé rozepnuté a všude hrozný nepořádek. Už dříve nás lidé varovali před velkými černými ptáky, kteří se naučili rozepínat nehlídané batohy a vyjídat zásoby. Australané jsou zvyklí si do vrchní kapsy dávat pytlík s oříšky. Ptáci ho vycítí, rozepnou zip (v horším případě roztrhají batoh), vyhází všechny věci aby se dostali k oříškům. Ještě že my Češi jedeme na čokoládu :)
Večer jsme se z nějakého důvodu v chatě sešli s jinými lidmi, ostatní snad pokračovali ještě dál, nebo nás došla jiná skupinka. Každopádně jsme zjistili problém, že jsme pomalou a kochací chůzí někde ztratili jeden den a pokud chceme trek dokončit včas a celý, musíme dva z příštích dní spojit do jednoho. Jinak bychom přišli o zaplacené ubytování v domě s koupelnou a postelí! Většina lidí končí dříve a poslední úsek přejede na lodi přes jezero, to by byla jedna možnost. My ale chtěli dojít pěšky a protože cesta kolem jezera je dlouhá, museli jsme tedy následující dva dny spojit do jednoho a ujít něco přes dvacet kilometrů. Zatímco jsme plánovali, koukali jsme po okolí a náhodou spatřili jednoho z největších postrachů tasmánské divočiny. Jedovatého mravence Jacka Jumpera. Celou cestu až sem jsme se báli každého mravence po cestě, co kdyby to byl on? Tady ovšem už nebylo pochyb. Výrazná oranžová kusadla a nožičky svítily do dálky. Navíc když nás mravenec viděl, vyskočil do výšky a zapadl někam do křoví.
10. Den
Po včerejším rozhovoru jsme dnes šlapali a šlapali. Rychlé tempo nám pomáhaly udržovat mraveniště blízko cesty. Ještě že jsme zase šli první, bylo vidět jak jsou mravenci očividně rozrušení, že jim tu někdo chodí a kdo ví jak dopadnou chodci na konci davu. Jack Jumpeři jsou dokonce tak drsní hoši, že si nestaví mraveniště z jehličí nebo větviček, jako u nás, ale rovnou z kamení. Každá kamenná kupička u cesty tak byla velkým strašákem, i když některé byly opuštěné a některé opravdu jen obyčejné hromádky kamení. Jediný problém byl vychytat rychlost a hlučnost chůze, abychom nerušili mravence ale zároveň na sebe včas upozornili hady, kterých bylo po cestě také dost. Trochu jsme zalitovali, že musíme pokračovat, protože následující chata byla krásná, velká, nová a pěkně vybavená. Na druhou stranu také hodně studená. Využili jsme jí aspoň k uvaření oběda a krátkému odpočinku.
Cestou dál už bylo vlhčeji, přibývaly řeky a bažiny, zmizely mraveniště. Cesta vedla po zvýšených dřevěných chodníčcích a přestože na kilometry rychle utíkala, v jednotvárné krajině se zdála nekonečná. Do chaty jsme dorazili v krásném čase pozdě odpoledne, zaplavali jsme si v jezeře, najedli se a pak si všimli nápisu na nástěnce: Ptakopysk se chodí krmit do jezera mezi sedmou a osmou večer. V sedm jsme tedy nastoupili k odchodu k jezeru, kupodivu jako jediní, ranger z chaty nás varoval na cestu, že ptakopyska nesmíme chytat do ruky, že je jedovatý. Neskutečné co všechno tu může být jedovaté! Setkání s ptakopyskem se nakonec konalo, byť na velkou vzdálenost a zjevil se jen jako obrys na hladině.
Později na konci treku jsme si mohli prohlédnout jednoho vycpaného ptakopyska v infocentru a opravdu měl na nohou jedovaté ostny. Některé večery na treku jsme trávili sami, jindy povídáním při společné večeři s ostatními. Bylo zajímavé slyšet co pro koho tahle cesta znamená, co ho zajímá, co se mu přihodilo, ale také třeba porovnat evropské a australské názory na vládu, daně a pohled na svět.
11. Den
Ráno jsme na cestu vyrazili úplně sami. Zbytek chaty se rozdělil na skupinky, které si speciálním telefonem objednaly lodní taxi přes jezero. Bohatě jsme posnídali z hromady cizích zásob, které tu nechávají odjíždějící skupinky. Cesta kolem jezera St. Claire měla už být po rovině, ve skutečnosti to bylo pár metrů nahoru, pár metrů dolů. Navíc se po hladině jezera valila mlha, zakrývající druhý břeh. Brzy se ukázalo, že to není mlha ale kouř a poslední lesní úsek už jsme šli opravdu obklopeni dýmem. Byli jsme příliš unavení, než abychom si dělali starosti a obrovskou radost nám udělali lidé v protisměru - obyčejní, čistí a svěží turisté, kteří si jen tak vyšli na vycházku. Když jsme došli až k ceduli oznamují konec treku, skoro jsme se rozplakali radostí a únavou. Puchýře na nohou, smradlaví, špinaví, spálení od sluníčka.
Den na to se trek uzavřel a všechny na trase museli poslat pěšky zpět na start, nebo evakuovat vrtulníkem. Na vlastní oči jsme později večer na parkovišti viděli jak létají záchranářské vrtulníky do hor. Podle všeho se nikomu nic nestalo, jen pár desítkám lidem bylo znemožněno cestu dokončit a my byli hrozně vděční, že jsme mezi nimi nebyli.
Velký problém představovala cesta z konce treku na jeho začátek, kde si spousta lidí nechává auto. Veřejná doprava sem zajíždí jen dva dny v týdnu a cesta zpět k Dove lake se koná s jednodenním přestupem v Queenstownu. Je možné si také objednat mikrobus, ale to se musí dát dohromady početná skupinka lidí a my tu byli sami. Zbývala jediná možnost, stopovat. Vytáhli jsme čistá trička, nasadili úsměv a zkusili to. Měli jsme štěstí a hned po chvíli nám zastavila jedna příjemná hippie paní a vzala nás do Queenstownu. Tady už byla situace horší a na silnici jsme strávili přes hodinu, než jsme si stopli dva Pákistánce v luxusním autě. Jakkoliv to zní strašidelně, cesta byla nakonec skvělá, hezky jsme si popovídali, a jako gesto obdivu, za to co jsme ušli nás dovezli nejen k odbočce na Craddle mountain, ale doslova rovnou k našemu autu. Zjistili jsme, že máme píchlé kolo, takže za hluku odlétajících a přistávajících vrtulníků jsme ho museli vyměnit za rezervu a pak se vydali na cestu z hor někam víc do tepla. A ještě rádi jsme vzali za vděk kempem uprostřed městečka v Sheffieldu.
12. Den
Dopoledne jsme zajeli do opravny nechat spravit kolo a mezitím si alespoň prohlédli místní zajímost, kterou se Sheffield proslavil - nástěnné malby neboli murals. Některé přímo na zdích domu, jiné na speciálních panelech k tomu určených. Na oběd jsme si v místním bistru dali fish and chips a Pak jsme se přesunuli do městečka Deloraine. Ještě pořád špinaví a unavení - žádnou sprchu jsme cestou nenašli a byli vděční alespoň za pítko uprostřed Sheffieldu, kde jsme si alespoň mohli nabrat pitnou vodu. V Deloraine jsme zase udělali velký nákup a protože jsme se po připojení na wifi z místní knihovny dozvěděli, že čokoládovna Cadbury, kam jsme chtěli později zajet na prohlídku, je už měsíc pro veřejnost uzavřená, velkou část našeho nákupu tvořily čokolády jako suvenýry domů. Akorát že přímo z regálů a ne od skřítků umpa lumpů :)
Ubytování jsme měli na nedaleké farmě (Quamby Pines Chalet, 521 Quamby Brook Rd., 7304 Quamby Brook). Konečně jsme se mohli dát do pořádku, osprchovat se, vyprat si, uklidit v autě i ve všech věcech. Ono to balení sem a tam způsobí pořádný nepořádek. Během odpoledne začalo hodně pršet. Nám to bylo fuk, protože jsme nebyli pod stanem ale pod střechou a vychutnávali si skvělou večeři o několika chodech, co jsme si uvařili a dobré víno. Je zajímavé jak je po takové akci člověk lačný hlavně po čerstvém ovoci a zelenině, které jsou příliš těžké, než aby je s sebou člověk mohl týden tahat. Večer, když přestalo pršet, jsme se vydali na procházku kolem okolních pastvin a konečně viděli papoušky kakadu. Oni z nás ale neměli takovou radost, jako my z nich, a celé hejno nám kroužilo nad hlavami a ječelo.
13. Den
Ráno se nám vůbec nechtělo z postele ale cesta nás už zase volala na dlouhý přejezd. V ceně ubytování byla snídaně - toasty, Vegemite, máslo, šunka, marmeláda, káva, mléko a cereální lupínky. Zblajzli jsme to všechno a vyrazili na cestu. Vegemite je taková údajně zdravá kvasnicová pomazánka, pro neznalého znamená velký kulturní šok, protože divně smrdí a je hrozně slaná. Z konkurenční značky Marmite jsme si dokonce dělali legraci, že to zní jako lepidlo na obkládačky a taky tak chutná. Vegemite je chuťově přijatelnější a s pocitem že děláme dobře svému zdraví, jsme ho občas jedli.
Celou noc pršelo, tak jsme si říkali, že to aspoň snad uhasilo všechny požáry. Velký šok bylo vidět kousek od chaty na silnici čerstvě sražené mrtvé zvíře, jehož velikost a tvar naznačovaly, že to nemůže být nic jiného, než wombat. Chudák malej.
Z Deloraine jsme jeli po dálnici do St. Helens. Cestou jsme míjeli ohořelé lesy, ale kdo ví jestli letošní, nebo už třeba loňské. Dálnice se klikatila a jelo se pořád dolů a dolů až jsme se divili, kde jsme takovou výšku nabrali. V St. Helens pršelo a tak jsme využili místního elektrického grilu, abychom si udělali večeři. Ogrilovali jsme si párky a k tomu v ešusu na grilu ohřáli konzervu fazolí. Pak jsme zašli do infocentra zjistit něco o kempech a kde najít místní zajímavost - oranžové útesy. Bylo to první infocentrum v Tasmánii, kde jsme dostali pravdivé a užitečné informace, až jsme tomu věřit nemohli. Útesy se nachází severně od města, v Binalong Bay, prošli jsme se po pobřeží tam i zpět a zajímavá byla také procházka okolo Grants lagoon, kde byli zrovna na rybách rybáři i pelikáni. Nakonec jsme hledali nějaké útočiště na noc, což také nebyl problém, protože severně od Binalong Bay je asi 5 kempů hned za sebou. Je z čeho vybírat. My nakonec skončili v Cosy Corner Campground.
14. Den
V noci se spustil neskutečný liják a bouřka, když jsem přebíhala ze stanu na kadibudky, skoro jsem měla strach že se udusím, protože ve vzduchu byla samá voda a žádný vzduch. Hromy duněly tak, že se celý stan natřásal. Ještě že nás včera místní z karavanu varovali, kudy se valí voda, ráno bylo ve stanu vlhko, ale podlážka zůstala suchá. Museli jsme jim za to poděkovat. Mimo jiné jsme zavedli diskuzi na místní zvířata a když jsem se pokoušela mluvit o papoušcích kakadu, paní mi nerozuměla a pořád mluvila o nějaké kookabuře. Ukazovala mi fotky barevného ledňáka, jak ho krmí z terasy svého domu. Znáte ho? ptala se. Kookaburra - laughing bird. Smějící se pták! No ovšem! a záhada paviánů na stromě byla rázem vyřešena.
Protože bylo pořád zataženou, foukalo a vypadalo to na další déšt, dlouho jsme neotáleli a vydali se dál na jih. Cesta se tu rozdvojuje, jedna vede podle moře, druhá přes hory. Cestou jsme míjeli zaplavené pole a rozvodněné potoky. Na silnici byly občas větve a balvany, které sem zanesl nečekaný proud vody. Občas jsme tyto proudy dokonce museli přejíždět a na některých bylo znát jak mají sílu. Chvíli jsme jeli a ve vedlejším pruhu tekla řeka. Až jsme se nakonec dostali do situace, kdy nezbylo než čekat, protože dál už teklo tolik vody, že se nedala přebrodit. Požáry vystřídaly povodně. Po několika hodinách čekání voda začala opadávat a my mohli projet až do městečka Bicheno, do zoo East Coast Natureworld, kde nám chyběl do sbírky spatřených poslední slavný živočich - tasmánský čert. Zoo ale byla kvůli povodním zavřená. Jeli jsme se ubytovat do národního parku Freycinet (kemp Coles Bay Campground). Znovu začalo pršet. Vyšlápli jsme si na vyhlídku na známou pláž Wineglass bay, ale místo azurové vody a sněhobílého písku zalitého sluncem, jsme viděli jen šedou hladinu a páru z lesů. Radek zjistil, že má na noze krvácející flek od přisáté pijavice. A co je nejhorší, já na noze přistihla zakouslého mravence Jacka Jumpera. Přestože reakce a pomsta byla rychlá, zahryznout už se stačil. Bolest bych přirovnala k nějaké hodně agresivní vose. Bolí, pálí a pak ještě několik dní hodně svědí. Byl to tedy opravdu náročný den.
15. Den
Konečně vysvitlo slunce a bylo veseleji, všude zpívali ptáci, kvákaly žáby, radostí z toho, že mají nové tůňky. Zoo už byla otevřená a tak jsme jako jedni z prvních návštěvníků měli tu čest oblažit místní volně pobíhající klokany zakoupeným krmením z pytlíku. Byli už dva dny bez přísunu návštěvníků a tak pořádně vyhladovělí a tím pádem mimořádně přítulní. Mají takové dlouhé ostré drápy, kterými jemně ale pevně sevřou ruku s nabízenými granulemi a nepustí dokud není prázdná.
Po klokanech přišli na řadu wombati, ti byli očividně smutní, protože měli všichni vodou zaplavené nory a tak museli posedávat venku. Někteří se nechali i pohladit, ale byla to jen záminka aby se pokusili sežrat naše rukávy od trika. Později s průvodcem jsme mohli vidět i wombatí mláďata, nalezence, které tu vychovávají.
No a nakonec i tasmánské čerty. Ti většinou pospávali v budkách a vypadali spíš jako menší černí psi, jakmile ale začal čas krmení, nastal řev a pobíhání kolem. Na to jak jsou čerti relativně malí, mají velmi silný skus a maso jedí i s kostmi a kůží. A řvát také umí pořádně! Chlupy mají černé s bílými fleky nebo pruhy, podle kterých se od sebe dají navzájem rozeznat, uši a vnitřek tlamy mají sytě červený - proto také oficiální název "ďábel medvědovitý".
Přejeli jsme až na úplný jih Tasmánie do Tasman national park (kemp Fortescue Bay Campground), kde jsme měli strávit poslední noc v přírodě. Hrozně jsme si to užili, všude bylo dost vlhko, takže jsme se nebáli rozdělat si oheň. Eukalyptové dřevo krásně vonělo a kolem pobíhali klokani a drzé vačice se pokoušely proplížit kolem a ukrást něco k jídlu.
16. Den
Ráno se kolem jednoho stanu seběhl hlouček lidí a pořád nakukovali dovnitř. Partička holek si postavila dva stany a proti všem pravidlům v jednom spala a v druhém měla zásoby. Teď měly jeden neroztrhaný stan a jeden roztrhaný stan plný spících přežraných vačic.
Nedaleko Tasmanova parku je slavné historické městečko Port Arthur, dlouho jsme zvažovali, jestli tam jet ale nakonec jsme usoudili, že nezbude čas a místo toho se vypravili severně do Doo Town, kde je hezký národní park, ve kterém se nachází skalní oblouk Tasman Arch, nebo skalní desky Devils Kitchen. Na konci městečka je pak dlouhá jeskyně vedoucí příboj z moře do laguny ve vnitrozemí, kde pak voda vystřikuje do výše v takzvané "Blowhole". Pokračovali jsme do historického městečka Richmond, kde jsme u nejstaršího mostu Austrálie završili turistickou část našeho výletu.
Dál už nás čekal jen návrat do Hobartu, ubytování se (The Waratah Hotel, 272 Murray Street, 7000 Hobart), vyklizení a vyčištění auta a hlavně balení. Obsluha recepce nám ochotně půjčila svůj mobil, abychom mohli na další den potvrdit autobus na letiště (ještě že tak, protože byl narvaný a kdo se nevešel, musel si objednat taxi). Vyčistit auto byl nadlidský výkon, protože zadek byl celý špinavý od bláta a předek zase od rozpláclých much a hmyzu. K večeři jsme si koupili sendviče a místní Portské - tedy Port Arthurské :)
17. Den
Zabalit se na cestu zpět do Evropy byl pořádný oříšek, však taky se nám nahromadilo spoustu suvenýrů, mušlí a čokolád, naopak jsme se rozloučili s částí vybavení, například s karimatkou, nebo rozlepenými botami. Vrátili jsme auto a překvapivě nového majitele opravdu zajímalo jen jestli je ve stejném tvaru a vyrazili na letiště. Při odletu jsme mohli z okénka pozorovat část cesty, kterou jsme absolvovali a pěkně se tak rozloučit s jednou z nejzajímavějších zemí, co jsme kdy navštívili.
A za odměnu vyhlídkový přílet do Sydney.
