Přechod Lužických hor
-kdy-04/2019
-kde-Grossschonau - Machnín (Ústecký/Liberecký kraj)
-jak se tam dostat-vlakem
-co tam-výstupy, vyhlídky, skalní útvary
Na Velikonoce už nějakou dobu jezdíme poznávat pohraničí. Je ještě zima na spaní ve stanu, ale zase pěkné počasí na chození venku. Do batohu si sbalíme jen nějaké oblečení a jídlo a jdeme od chaty k chatě (od penzionu k penzionu). Letos padla volba na Lužické hory. Mají jednu hlavní nevýhodu - a to tu, že netvoří žádný kompaktní masiv, po kterém by se dala jít klasická hřebenovka, a najít trasu, kde bychom nechodili každé ráno do kopce a večer z kopce nebylo úplně jednoduché. Na každý den jsme si naplánovali okolo 13 kilometrů, takže jsme si mohli přispat, v klidu se nasnídat a ještě večer prozkoumávat okolí ubytování.
Vyráželi jsme z Prahy už ve čtvrtek odpoledne do Jiřetína pod Jedlovou (autobusem do Dolní podluží, křižovatka) a první ubytování jsme měli ve staré roubené chaloupce. Přestože předpověď hlásila na celý víkend teplo a slunečno, tady v podhůří už bylo večer docela chladno a nebýt elektrického topení v našem pokoji, bychom asi klepali kosu. Než nastala úplná tma, stihli jsme ještě krátkou procházku po vsi.
Ráno jsme se vydali na vlakové nádraží, odkud jsme jeli s místním soukromým německým dopravcem do Varnsdorfu a pak za hranice do Grossschönau. Původně jsme naivně doufali, že si v místním supermarketu koupíme nějaké dobroty na cestu, ale v německu jsou na otevírací dobu o svátcích ještě přísnější než u nás. Naštěstí jsme to zjistili dopředu a nespoléhali se na tenhle nákup. Po červené německé značce jsme se vydali víceméně po rovině do Kurort Jonsdorf, respektivě jsme jej obkroužili přes skalní město kolem dokola. První nás cesta vedla nahoru k vyhlídkám Nonnenfelsen neboli Zadrátovaná jeptiška. Po místních skalách vede i slavná stejnojmenná ferata. Na vyhlídkách i ferratě pomalu postupovaly doslova zástupy lidí, takže jsme dlouho neotáleli a vyrazili dál.
Došli jsme až k hraničnímu přechodu Krkavčí kameny, ale zůstali jsme na německé straně a po červené značce přešli na opačnou stranu skalního města. Nejzajímavější byla vyhlídka Orgelpfeiffen steine, kde byly malé skalní varhany. O kus dál leží lom Schwarzes loch, kde se těžily mlýnské kameny. Dole v lomu je jakási expozice ale byl zavřený, viděli jsme tedy alespoň nedokončený mlýnský kámen a ukázku nástrojů v nedaleké budově. Zajímavá nám přišla hlavně přístupová cesta k lomu, která naznačovala, že dříve mohla vést v jedné přímce po rovině, zatímco nyní je v jejím středu obrovský vyhloubený lom.
Začali jsme scházet dolů a kolem Jánských kamenů a přes městečko Hain, kde jsme si kvůli zavřeným obchodům i restauracím museli vyprosit trochu vody, jsme se vydali na Hvozd. Nejvyšší vrchol, který jsme se rozhodli v Lužických horách navštívit. Vypadal strašidelně, pohled na stolový vrchol Hvozdu nás provázel od prvních kroků od nádraží až skoro po samý konec naší cesty. Prudká ale rychle ubíhající asfaltka na vrchol nebyla tak strašná jak jsme si jí celý den představovali a po ubytování na vrcholu kopce v chatě Hochwaldbaude, jsme už zase za chvíli byli venku a šlapali ještě výš, po schodech na rozhlednu.
Ochutnali jsme radler a polévku soljanku a dojedli se vlastním chlebem a sýrem při pohledu na krásný západ slunce a zároveň východ rudého měsíce v úplňku. Hochwalbaude nabízí ubytování ve společné noclehárně za celkem rozumné peníze a několik samostatných pokojů s postelí a umyvadlem, které jsou poměrně drahé. Přesto jsme spali v samostatném pokoji a byli jsme rádi, protože většina hostů do noclehárny dorazila velmi pozdě, popíjeli v restauraci a pak tam dělali bordel. S partou kamarádů by to bylo fajn, ale na cestování ve dvou si člověk tak nějak víc cení klidu a pohodlí.
Ráno jsme se sbalili, slušně odmítli snídani za 9 euro (i když nás lákali, že si můžeme udělat i svačinku na cestu) a vyrazili. Večer jsem sice měla silácké řeči, že budu vstávat na východ slunce, ale lenost vyhrála a ani jsem si nenatáhla budík. Východ byl v šest ráno a i když jsme se nikde nezdržovali, při odchodu z chaty už bylo slunce opravdu vysoko. Vydali jsme se na vyhlídky na Oybin na východě, ale rychle nás to omrzelo, protože to všechno byly skutečně jen vyhlídky na Oybin. Jedna jako druhá, pouze krabaté skály Muschelsaal a vyhlídka za přístřeškem Edmund's Refuge byla celkem zajímavá. Po zelené a žluté značce jsme začali scházet z kopce k České bráně a na naše území. Jediný rozdíl, co jsme zpozorovali, že cyklisté přestali zdravit.
Od České brány jsme lesními stezkami vystoupali až k vyhlídce Popova skála, odkud byl zajímavý výhled na lesy táhnoucí se okolo. Zatím jsme vyhlíželi hlavně městečka a větrné elektrárny, tady převládala příroda. Z Popovy skály jsme pokračovali kolem skalního útvaru Podkova ke zřícenině hradu Větrov. Stezka k Větrovu ale byla zasypaná popadanými stromy a lidé se do kopce drali okolním porostem a to se nám nechtělo, proto jsme po lesních cestách sešli dolů do Polesí.
Další ubytování jsme měli v kempu Černá louže. Možná to byl první víkend po zimě kdy kemp otevřel, protože nám z kohoutku v chatce tekla úplně rezavá voda. Čas mezi vypuštěním celého bojleru a opětovným nahřátím vody jsme si krátili u zeleného velikonočního piva a po zasloužené sprše jsme se vydali na vycházku zpět do polesí. Zastavili jsme se na vyhlídce Havran, která disponuje nejenom kochací lavičkou ale také stolečkem na svačinku, tu jsme ale s sebou neměli a museli si na večeři zajít do místní hospody.
Ráno jsme posnídali na terase u chatky a chvíli na to přítel znovu posnídal u místního bufetu, protože nemohl odolat nakládanému hermelínu. Zátěž v žaludku tentokrát nevadila, v plánu bylo jen deset kilometrů "na pohodu". Na začátku jsem se obávala výstupu zpět do kopců, ale cesta po zelené k Pekařově kříži nám rychle utekla a ani jsme se nezadýchali. Buď nebyla vůbec strmá, nebo už jsme se pěkně rozchodili.
Po modré a neznačené asfaltce jsme pokračovali na Vraní skály, dosud jsme šli úplně sami, tady už zase bylo lidí jako much, ale skály byly pěkné. Dokonce z nich byla v dáli vidět Popova skála, na které jsme byli předchozí den. Z Vraních skal jsme se vrátili po zelené a šli po naučné stezce kolem Horních skal. Ty vypadaly jako nějaká stezka pro horolezce, podél lesní pěšiny byly v lese ukryté samostatné bloky skal různé obtížnosti.
Poslední úsek nás pak vedl po červené značce přes kozí hřbety a vrchol Vysoká na Bílé skály. Ty vypadají jako skupinka slonů schovávající se na kraji lesa. Je hodně navštěvované místo, nedaleko při silnici je velké parkoviště, značící snadný cíl pro víkendové výletníky. Z některých lidí míváme pocit, že chodí na výlety, jen proto, že by se mělo. Popojedou autem co nejblíže se dá k nějaké zajímavosti, pak se znuděně projdou těch pár set metrů, často odhazují odpadky, kouří v lese a nešli by nikam, kde není v blízkosti stánek s občerstvením.
Další ubytování jsme měli v Jítravě, kousek od skal, ale když jsme tam dorazili, řekli, že mají plno a že nám náš jednodenní pobyt rušili ve prospěch dlouhodobějších zájemců. Booking má povinnost nám sehnat náhradní ubytování, ale měli jsme obavy kam nás pošlou, protože samozřejmě pro pěší chodce je všechno daleko. Naštěstí měli volno ve velkém penzionu jen dvěstě metrů od původního ubytování. Užili jsme si tak nejen posezení na balkoně, ale také snídani. Večer jsme si ještě udělali procházku ke sloním skalám, doufali jsme že tu bude méně lidí, ale sledovat západ slunce od skal asi nebyl tak originální nápad jak jsme čekali. Přesto jsme odcházeli poslední a svižný krok nám zajišťoval naštvaný pes, štěkající nám celou cestu přímo za zadky.
Poslední den už jsme opustili Lužické hory, protože kopce, které se před námi nacházely už patří ke geoparku Ještěd. Přestože jsme se vyhnuli vrcholům nad námi, například Vápennému, který je ještě vyšší než Hvozd, i tak nás čekalo hned ráno prudké stoupání. Zvolili jsme neznačenou cestu mezi poli z Jítravy a po severní straně obešli po vrstevnici Jítravský vrch až na žlutou značku, kde jsme si udělali odbočku ke zřícenině hradu Roimund.
Po žluté v opačném směru a později po zelené jsme pokračovali víceméně po vrstevnici dál. V nejvyšším bodě cesty nás zaujala Západní jeskyně, nevypadá ale že by byla kdy běžně pro veřejnost otevřená, snad jen nějaké mimořádné akce. Dále na zelené značce jsem netrpělivě vyhlížela "nejluxusnější pěšorest (zastřešené turistické posezení) u Ještědu". Jeho luxusnost měla jednu vadu a tou bylo, že stojí přímo za smrkem, který zakrývá výhled. A až jednou smrk nebude, výhled na Ještěd mezitím zakryjí vzrůstající stromky na opačné straně cesty. Jedinou kuriozitou tak byly schůdky jako do kurníku. Fotku Ještědu níže jsem pořídila mimo přístřešek.
Poslední úsek byl ve znamení náročného sestupu. Více než 300 výškových metrů na dvou kilometrech byla fuška pro naše kolena a tak jsme ocenili možnost posedět si u místní zajímavosti v Machníně - transbordéru. Transbordér, neboli gondolový most, vypadá jako kovová klícka zavešená nahoře na dřevěné konstrukci, kterou se člověk sám, pomocí tahání za správný provaz přesune z jednoho břehu na druhý. Návštěvnost je veliká, za půl hodiny, co jsme tu seděli byl most téměř neustále v pohybu, někteří skutečně potřebovali na druhý břeh, jiní se jen ze zvědavosti povozili sem a tam. Nejhezčí pohled byl na dvě babičky, které se nekonečně dlouho belhaly z kopce a do kopce jen aby se povozily a vesele zasmály tomuhle vynálezu. Na kopci za mostem je vlakové nádraží Machnín-Hrad a to je také konec naší cesty.
