Po svých severním Finskem
-Čas-14 Dní
-Co tam- Výlety přírodou, delší treky a toulání se za polárním kruhem, pozorování polární záře
-Cena bez letenky-9000 Kč/os (největší položka je auto za 8000 a benzín za 4000 rozpočítané na dva)
-Jak se přepravovat- Půjčeným autem, ale také rozsáhlá síť autobusů a vlaků, vnitrostátní lety
-Kde spát- V kempech, v přírodě, hostelech
-Nezbytná výbava- Dobré boty, teplé oblečení, trekové vybavení - spacák, stan, vařič. Turistická mapa, kompas/navigace
Na co si dát pozor: Velké vzdálenosti - Helsinki-Kilopaa skoro 1 100 Km, Nejisté počasí - v září může být +15° ale také -5°C. Dvě vrstvy oblečení chrání proti komárům. V Helsinkách totální nedostatek parkovacích míst a drahé parkování. Turistické cesty nemají žádné značení, člověk se musí umět orientovat v mapě nebo mít dobrou navigaci.
Radek už měl dlouho sen vyrazit na trek za polární kruh a zároveň mi také dlouho sliboval, že mě vezme do Skandinávie. Sranda je, že když jsme se k takové akci zrovna rozhoupali, byla to v podstatě první velká zahraniční dovolená po svatbě. Někdo jezdí na líbánky k moři do Thajska, někdo na procházky po Paříži, no a někdo hodí bágl na záda a šlape přes týden v zimě a blátě divočinou. Uznávám, že zima i bláto je trochu nadsázka, zažili jsme obojí ale ne v takové míře aby to zanechalo nějaké výraznější zážitky, no ale i tak, žádná pohodička to nebyla.
Letěli jsme na výhodné letenky do Helsinek, tedy pouze polovinu vzdálenosti, která nás na sever čekala. Na letišti už nás čekali z půjčovny a zavezli nás podepsat veškeré papíry k autu. Kolem čtvrté jsme vyráželi na skoro 1 100 km cestu na sever. Chtěli jsme ujet co nejdelší vzdálenost, dokud jsme čerství a plní energie. Čím dříve budeme vyrážet na trek, tím více toho uvidíme, tím dříve se můžeme vrátit a prohlédnout si cestou zpátky třeba i Helsinky. Jako věčný spolujezdec jsem tentokrát, jak se říká, držela "hubu a krok" a podávala na vyžádání energetické bonbony a nestěžovala si na plný měchýř nebo prázdný žaludek. Svačinku, chleba se sýrem, jsme měli naštěstí už připravené z domova, takže když jsme po třech hodinách konečně zastavili, nebyla s přípravou dlouhá práce. Zato nás překvapil chlad. V Praze při odletu bylo nějakých 24°C, podobně v Helsinkách u letiště, pán z autopůjčovny vysvětloval, že každý den hrozí v televizi, že končí léto, a každý den se probouzí do horka. Jenže teď, v sedm večer, jsme na sebe nahodili mikiny i bundy a já začala s tradiční obavou "Bože, tak na tohle nejsem oblečená!"
Po svačině jsme se vydali dál a jeli až do devíti večer, kdy jsme složili hlavy dohromady za 15 EUR v jednom kempu u jezera (Emolahti Camping). Začínalo pršet a byla zima. Noc ve stanu ale nebyla nijak nepříjemná, takže aspoň spacáky jsme mohli prohlásit za dostatečné. Ráno bylo sychravo, ale relativně teplo. Naposledy jsme využili zázemí, jako je kuchyňka, sprcha, nebo elektrická zásuvka. Zajímavé také bylo, že přímo uprostřed kempu byly všude různé druhy hřibů, Finové holt nejsou národem houbařů. Další hřiby jsme měli možnost sledovat celou cestu na sever podél silnice, klobouky tak velké, že z krajnice přímo svítily. Což by teda nemuselo být daleko od pravdy i doslovně, protože nedávno v blízké oblasti Ruska bouchnul nějaký jaderný reaktor. Mamince jsem doma musela slíbit, že jaderné hřiby baštit nebudeme.
Cesta rychle ubíhala, pár desítek kilometrů za Helsinkami přestal být hustý provoz a přestože skončila také čtyřproudová dálnice, jelo se dobře a rychle. Podél silnice jsou na obou stranách vysekané široké pruhy lesa, aby člověk mohl včas vidět přecházející zvěř. Cedule slibovaly "pozor losi" - ale nikde ani jeden - rozčiloval se Radek. Pokračovali jsme svižně na sever přes Oulu, jen s přestávkou na nákup a natankování. Ceny benzínu se dost lišily, takže se vyplatilo koukat. Nákup jsme udělali jen ze zvědavosti, protože jídlo na trek jsme měli pečlivě naplánované a zabalené už z domova. Stavěli jsme také na svačinu v Merihelmi, kde jsme se šli podívat na pláž a vymáchat si ruce v Baltském moři.
Další zastávka byla za městečkem Rovaniemi na poněkud netradičním místě - v Santově vesničce. Ve Finsku nosí dárky Joulupukki, který vizuálně vypadá jako Santa, takže splňuje nároky na mezinárodní marketing, a co je důležité - sídlí za polárním kruhem. Nejeli jsme sem tedy reklamovat Vánoční dárky, ale oficiálně vkročit na polární kruh (Finsky Napapiiri). Na tomhle bizarním místě jsou 364 dní v roce Vánoce (a ten 365. den u Vás doma), vyhrávají tu koledy, je tu obří hračkářství, placená obora se soby a Santova pošta. To bylo jediné místo, kde jsme si něco koupili - pohled jako certifikát vstupu na polární kruh - zajímavé je, že je na něm napsáno, že polární kruh, vymezený jako místo, kde slunce alespoň jeden den v roce nezapadá/nevychází nad obzor není pevná čára, udávaná jako 66° 32' 85'' severní šířky, ale každý den se pohybuje sem a tam o jeden až dva metry.
Pokračovali jsme dál v jízdě a jako mávnutím proutku se nám najednou zdálo všechno jinak, stromy se zdály být nižší, teploty venku mrazivější a co je hlavní - krajnice u dálnice plné zvířátek. Konkrétně sobů. Oficiální údaje říkají, že v Laponsku žije 200 000 sobů (Finové nám neoficiálně řekli až 300 000), takže šance, že aspoň nějakého podle silnice NEUVIDÍTE, je MIZIVÁ. Všechno jsou to domestikovaná zvířata, která se ale mohou volně pohybovat, vždy někomu patří a to i když nemají obojek, protože dnes se preferují známky či tetování do uší. Teplota skutečně klesala, z nějakých 15° jsme se dostali na 9°C. Stromy se skutečně proměnily a snížily. Dokonce jsme jeli po silnici, pak jsme z ničeho nic jeli po letišti a pak zase rovnou po silnici.
Do návštěvnického centra národního parku Urho Kekkonen, Kiilopaa, jsme dorazili za mrholení kolem osmé večer. Tady na severu je ještě světlá polovina roku, první oficiální noc začíná až 13. září (vyráželi jsme 5.) a bude trvat asi 30 minut. Do té doby je v noci je jen soumrak. Pro běžného pozorovatele se toho moc neděje, jen že se šeří až kolem deváté, desáté a pak je v lese tma jako v pytli ale obloha je světlá. Hvězdy se objevují až po půlnoci a jen na chvilku. Situace se ale mění velmi rychle. 13. Září je noc 30 minut a o deset dní později, 23. září, už je to 12 hodin. Jezdit za polární kruh v tomto období je velmi populární, protože už tu nejsou černá mračna komárů a muchniček jako v létě, teploty jsou příznivé dvěma vrstvám oblečení - což je minimum, které hmyz neprokousne, nastává doba dozrávání plodů a člověk může den za dnem v přímém přenosu sledovat proměny přírody.
Kiilopaa jsou v podstatě jen hotely, hostely a kempy, celkem drahé, uvědomujíce si svou výhodnou polohu. Proto jsme i takto večer dali přednost vyrazit na cestu, než tu čekat do rána. Protože už jsme se balili dnes ráno, dobalit si batoh byla otázka chvilky. V návštěvnickém centru jsme si vyzvedli mapu, kterou jsme si telefonicky objednali už ČR, jinak se kupuje v městě Sariselka, zvážili si u vstupu do parku batohy (16 a 17,5 Kg) a vyrazili. Cílem byla první chata, sloužící jako denní přístřešek. Chtěli jsme buď přespat a brzy ráno vypadnout, nebo si oficiálně před chatou postavit stan. Chatička to byla malinká a už v ní někdo spal, takže jsme strávili deštivou noc venku.
Celý park má neuvěřitelné zázemí a přesto nabízí skoro nekonečné toulání divočinou. Chodí se mezi značenými tábořišti - chatami, které jsou od sebe 10-20 km. Cesty, s výjimkou těch na náhorních plošinách poblíž Kiilopaa, nejsou nijak značené, nezbytností je tedy mapa a schopnost se v ní orientovat. Chaty se dělí na placenou a otevřenou část. V placené má člověk navíc matrace na dřevěné palandě a jisté místo na spaní, ale zase musí přesně vědět kde který den bude, a to jsme nechtěli, takže jsme chodili jen po odemčených chatách. Každá chata pak má kamínka, plynový vařič a hrnce, nádoby na vodu, stůl a lavice a velikou palandu, kde se dolů i nahoru vejde 5 lidí vedle sebe. Když už jsme spali v chatě, tak vždy na horní posteli a pokaždé jsme byli sami. Dole vždy někdo byl, 1-5 lidí. To jen pro představu, jak byly chaty obsazené. Několikrát jsme narazili na větší skupinu (třeba 6-8 lidí) ale ti rovnou spali ve stanu a v placené části nebyl někdy nikdo a jindy se zdálo, že placená část byla plná a lidé šli raději dobrovolně do neplacené aby se nemuseli mačkat nebo poslouchat chrápání. K dispozici návštěvníkům byla také venkovní ohniště, všechna s mřížkou na vaření a hlavně - skoro nekonečné zásoby naštípaného dřeva. I do těch nejvzdálenějších koutů parku ho rozvážejí v pytlích na nějakých čtyřkolkách. Čím dál od parkoviště, tím méně lidí člověk přes den potkával a většinou jsme od chaty k chatě nepotkali ani živáčka, všechno se to sešlo až večer u chaty.
Parkem jsme putovali celkem 10 dní, ale první jsme vyráželi pozdě večer a poslední se vraceli po snídani. Jídla jsme s sebou měli na osm dní a vyšlo nám přesně na poslední kostičku čokolády. Nachodili jsme asi 130 km a nejvzdálenějším místem našeho okruhu byla chata Muorravaarakanruoktu. 2x jsme spali ve stanu, 2x v otevřeném přístřešku a 5x v chatě. Není tu žádný cíl, žádné místo, kam by každý musel, protože je to naprostý hit, přesto spousta lidí má jako pomyslný cíl jezero Luirojarvi, nebo vodopád s jezerem Paratiisikurun vesiputous.
Niilanpaa - Kotaköngäs - Luirojärvi - Muorravaarakanruoktu - Hammaskuru - Sarvioja - Siikauopaja - Lankojärvi - Luulampi
První a poslední noc jsme plánovali strávit u denních chat, kde se oficiálně nesmí spát - v prvním případě už byla chata obsazená nějakým Finem a my spali ve stanu, poslední noc byla hrozná zima a pršelo a tak jsme spali ve velké chatě spolu s dalšími třemi lidmi. Nesmí se to, ale v podmínkách je napsáno, že za mimořádných okolností se přespat dá. Navíc jsme po sobě dokonale uklidili, naštípali dřevo, zametli a opustili chatu v mnohem lepším stavu než byla večer.
Niilanpaa - Kotaköngäs
Začátky jsou krušné, jednak si zvyknout na batoh, který je na začátku cesty nejtěžší a postupně se ujídá, a jednak si zvyknout na chození. První část trasy šlapeme po náhorní plošině, kde fouká studený vítr a občas prší, občas svítí slunce. Scházíme k jezeru s vyhořelou chatou a pokračujeme přes kopec do lesa, všude kolem svítí z trávy hlavy křemenáčů, velké jako talíře. Poslední kilometry už počítám každý krok, ale spaní v Kotaköngäs za to stojí. Jedná se o otevřený přístřešek s výhledem do lesa a na řeku, která je neskutečně čistá a samozřejmě pitná - tak jako většina řek a vodních ploch v parku. Jen si vzít hrneček a sosat. Přístřešek sdílíme s jiným Finským párem, kteří nás večer u ohně učí, které bobule se sbírají a jaké zvířata můžeme spatřit.
Kotaköngäs - Luirojärvi
Pro mě pocitově ještě náročnější než předchozí den, cesta řídkým nízkým lesem - lesotundrou, později u jezera (järvi) už je klasický les. Jdeme skrz asi nejkrásnější místo celého treku, planinu s proplétajícími se potoky a říčkami. Do toho slunce a zářivé barvy listí i modré oblohy. Kolem chatek u jezera se pohybuje hodně lidí, spousta sice spí ve stanu, nebo placené části chaty, ale chceme si užít samotu, navíc už jsou obsazená všechna ohniště, takže stavíme stan v lese u ohniště na opačném břehu jezera. Plácek s námi sdílí jedna Holanďanka, která už Finskem putuje sama kdo ví jak dlouho po různých parcích. Díky ní se dozvídáme, že na dnešek je příznivá předpověď na pozorování polární záře a čekáme v mrazivé noci až do půl jedné, kdy se obloha dostatečně setmí. Rozklepaní zimou a se ztuhlýma nohama pak pozorujeme polární záři, i její odraz na zrcadlově klidné hladině jezera.
Luirojärvi - Muorravaarakanruoktu
Cestou jsme zabloudili, zmokli při přeháňce a rozmáchali si boty nejen uklouznutím z kamene do řeky, ale také brouzdáním se mokrou trávou. Večer při sušení se potkáváme s dalšími Čechy, kteří zabloudili úplně na tom stejném místě. Naštěstí stačilo přelézt nízký hřebínek do vedlejšího údolí a mohli jsme se tak pokochat jezery, která jen tak někdo nevidí. A ty podzimní barvy! Spíme v chatě, protože venku je sychravo a hodně muchniček a také se potřebujeme usušit.
Muorravaarakanruoktu - Hammaskuru
Cestu si krátíme přes sedlo, přesto že cesta není značená skrz, a pozorujeme při tom stádo sobů. Čím dál tím víc vše vypadá jako na podzim, nevím jestli se mění typ lesa, nebo se opravdu tak rychle vybarvuje listí na stromech. Počasí je nádherné, sluníčko celý den a všechno kolem voní a září. Každou chvíli se zastavujeme abychom se trochu pásli na bobulích - borůvkách, brusinkách a černých bobulkách šíchy (crowberry). Do cíle dorážíme už kolem druhé odpoledne, takže je čas na koupel v řece, dokud je venku slušně teplo (rozuměj tak 14°), sbírání bobulí do ovesné kaše na snídani, srovnání věcí v batohu a večerní táborák.
Hammaskuru - Sarvioja
Ráno začíná překonáním řeky, Radek to zvládá po kamenech, já si v půli cesty musím zout jednu botu a jít jako chytrá horákyně, obutá - neobutá, a v místech, kde mi nestačí krok, si vypomoct šlápnutím do vody. Cesta se pak začíná postupně zvedat a než se nadějeme, jsme nahoře na horském masivu do průsmyku ve tvaru V. A to jsme se báli, že se tam nahoru pohrabeme celé dopoledne! Doufala jsem, že bychom mohli potkat lumíky, protože naše známá Holanďanka, která odtud včera přišla, je viděla, ale bohužel nic. Na opačné straně průsmyku je zase nová a jiná holá krajina. Musíme se hodně snažit abychom natrefili pěšinu a dostali se dolů do správného údolí. Odměnou je vodopád a jezero, který je častým cílem jednodenních výletů z chaty Sarvioja. Cestou od vodopádu k chatě skutečně potkáváme spoustu výletníků. Zabydlujeme se v chatě a vydáváme se na průzkum okolí. Je vidět, že už jsme se trochu vypracovali a ujedli ze zásob a zvládáme přesuny líp. Nacházíme dva krásné vydatné prameny s ledovou čistou vodou, z jedné strany les a z druhé strany z pramene vytéká doslova řeka. Také zkoušíme chytat pstruhy na pytlačku, jeden menší se mi zakousl do návnady, ale při tahání na břeh mi utekl. Rybolov je povolen na jeden obyčejný háček bez omezení, ale je vidět, že vědí proč, není to taková sranda. Znovu se potkáváme s našimi známými Čechy, kteří podle vyprávění několik dní jedí pouze houby.
Sarvioja - Siikauopaja
V noci jsme špatně spali, jeden z nocležníků šíleně chrápal. Ale jde se dobře, kopečky už zvládáme jakoby nic. Po včerejším vyprávění se nechávám nalákat krásnými hřiby a křemenáči podél cesty a několik jich vezmu na večer do guláše. Čeká nás cesta do neznáma, zkratkou k jezeru s dalším otevřeným přístřeškem. Jdeme podél řeky, cesta je dobře viditelná i v místech, kde už není značená. Přesto raději na kompasu kontrolujeme směr. Potkáváme hodně ohnišť s plácky na přespání, ale míříme dál a dál. Mineme peřeje ve skalní soutěsce a krásně vybarveným lesem dojdeme až k široké řece a po jejím proudu až přístřešku. A hurá jsme tu první. Po nás dorazilo ještě pár lidí, někteří pokračovali dál a jeden pár si postavil stan na kopci nad námi. Kocháme se výhledem, vaříme houbový guláš a večer do jedné hodiny čekáme na polární záři. Z přístřešku máme krásný výhled na bezmračnou severní oblohu, už už začíná být dostatečně tma a objevuje se čím dál víc hvězd, ale v tom se během dvaceti vteřin zvedne vítr, přijedou mraky a z dálky začne hřmít a blýskat se.
Siikauopaja - Lankojärvi
Bouřka nakonec sice nepřišla, ale celou noc lilo a na polární záři jsme zůstávali vzhůru zbytečně. Ráno rychle posnídáme a vyrážíme, čeká nás kus cesty. Jdeme podél široké řeky, neprší, ale je chladno a zataženo. Protože už musíme trochu šetřit se zásobami, posnídali jsme jen kuřecí polévku s nalámanými špagetami místo nudlí a tak máme brzy hlad. A s hladem se nejde moc dobře. Cucáme trochu čokolády a hroznového cukru a kde se dá, tam se cpeme bobulemi, ale prostě nám chybí ten správný snídaňový základ z velké porce domácí ovesné kaše. Cesta se zdá být delší, než ve skutečnosti je, míjíme další krásné peřeje a lesní jezírka, často se musí opatrně po kládách a kamenech přes bažiny. Do chaty dorazíme kolem třetí, vaříme si hrachovku a pak se vydáváme na výlet kolem jezera Lankojärvi - na poloostrov naproti chatě, kde je doslova lán brusinek, stará chýše na ukrytí jídla před zvířaty a rozpadající se dřevěná loď. Cestou zpátky potkáváme tetřeva, to je můj splněný sen. Po návratu si dáváme druhou večeři, rýži s masovou konzervou a kořením. Konečně se cítíme sytí a spokojení, venku je zima a tak jdeme brzy spát.
Lankojärvi - Luulampi
Venku je hodně chladno a nálada stejně mrazivá, dlouhá cesta si vybírá svou daň a první polovinu cesty jdeme potichu a spíš mechanicky, přestože krajina je hezká, všude jezírka a barevné listí, meandry řeky. Dostáváme se zpátky na známé místo k vyhořelé chatě a dáváme si svačinu. Potom pokračujeme mezi nízkými břízkami k poslední chatě. Už cestou je jasné, že v noci bude opravdu zima. před chatou chvíli sedíme u ohně a vaříme si kafe, ale pak začíná mrholit a teplota stále klesá. Večeři si vaříme na kamínkách v chatě. Sešlo se nás tam pět, jeden Fin, německý pár a my dva. Bylo jasné, že si všichni brousí zuby na spaní v chatě, ale nechce u toho mít svědky. Každý sedí v jednom rohu chaty a podezíravě pokukuje po ostatních, jako na divokém západě v saloonu, když se čeká až někdo začne střílet. Nakonec Radek prohlásí, že venku je tak ošklivo a zima, že se snad na nás nemůže nikdo zlobit, když přespíme uvnitř. A najednou všichni nadšeně přikyvují, usmívají se, vybalují spacáky. V noci nám oknem do chaty svítila polární záře, ale než jsme se vyhrabali ze spacáku ven se na ní podívat, byla už zase pryč. Jen rozmazaná fotka jako důkaz přes sklo zůstala.
Luulampi - Niilanpaa
Návrat do horského střediska nám trval jen asi hodinu a půl, je nutné vyšlapat velký kopec a zase z něj sejít dolů. Ráno byla střecha chaty namrzlá a teploměr ukazoval přesně nulu. Prý bývají i roky, kdy už tu touhle dobou sněží, zdá se, že jsme letos vychytali přesně ten správný přelom podzimu a zimy.
V Nilanpaa jsme se setkali zase se známými Čechy, podle domluvy jsme je popovezli do dalšího národního parku, kde budou chodit dál, my už míříme na jih. Jeli jsme jak jen to šlo, jen s přestávkou na nákup. Jak se blížil večer, našli jsme si ubytování v městečku Ranua. Chatka s malou kuchyňkou a bez koupelny za 50 EUR.
Překvapilo nás že nás mapa zavedla do velkého resortu. Kromě chatek tu nabízeli přespání i ve skleněných iglú na pozorování polární záře. Na dnešek byly příznivé předpovědi a tak se iglú do večera skoro zaplnily. Smáli jsme se jim, že na ně každý může koukat. Pak jsme si objednali soukromou saunu a běhali se nahatí schladit do jezera a to se situace otočila, protože to se zase oni museli smát nám, jak tam běhají holé zadky. Zajímavé bylo, že v osm už byla tma. A před pár dny jsme na tmu čekali do půlnoci. Na polární záři jsme čekali dlouho do noci a pak ještě dvakrát vstávali po půlnoci na budík, ale nic. Lidé v iglú museli být dvojnásob zklamaní.
Ochutnali jsme také nějaké finské speciality. Nějaké pirohy, sušenky, finský chleba. Koupili jsme také špekáčky a hořčici, protože stejně jako u nás je tu velmi populární péct špekáčky na klacku. K tomu samozřejmě pivo Sauna, jak jinak. Špekáčky jsme se rozhodli ugrilovat na mřížce. Šla jsem zatím do chatky pro pivo a Radek na mě volal ať mu k tomu přinesu i zelí, protože místo špekáčků jsme koupili malá jelítka. Smáli jsme se tomu, až jsme se prohýbali. Jelítka byly fajn, pivo taky, takže spokojený večer.
Další den jsme zase víceméně jen jeli, snažili jsme se najít Scan burger, místní řetězec burgráren, ale všechny byly zavřené trvale, nebo už, nebo byly daleko. Měli jsme si dojít za polárním kruhem, tam se zdá že jich bylo víc. Nakonec jsme skončili v konkurenčním Hesburgeru, kde servírují hamburger ve finském chlebu.
Večer byl problém najít spaní, jeden kemp, který jsme si vyhlídli byl plný Thajců, kteří tu vařili obrovské kotle plné hub a klepali se zimou navlečení v dekách. Byl to bizarní pohled. Do dalšího kempu jsme volali a prý už mají plno, mají tam nějaký sjezd. Nakonec jsme skončili přes Booking v malém hotýlku u silnice, přestavěném z bývalé samoobsluhy. Sprchovalo se v chodbičce u záchodu, nábytek jako z katalogu Ikea 1980. Staré ročenky městečka, kazeťák s kazetami a podobně, byla to docela sranda. Ve výbavě byly balení špuntů do uší proti hluku ze silnice. Já spala bez nic a nijak hrozné to nebylo. Dojeli jsme tam už za tmy a byli jsme rádi, že máme kde složit hlavu. Ráno jsme pokračovali směr Helsinki, našli jsme si hostel, který za 5 EUR nabízel rezervaci parkování v garáži přímo pod hostelem. To bylo výhodné, protože Helsinky se potýkají s velkým nedostatkem parkovacích míst a jiné ubytování nabízely parkování i za několikanásobnou částku. Veřejné parkování stojí často i 5 EUR na hodinu. V Hostelu jsme nikoho nepotkali, vše funguje elektronicky, před druhou hodinou jsme dostali esemeskou kód, který otevíral všechny dveře.
Ubytovali jsme se, dostali jsme pěkný rohový pokoj s výhledem na město, a hned vyrazili do města. Pěšky jsme se prošli po centru, navštívili hlavní pamětihodnosti a pak přístav. Tam nás zaujal trajekt, který podle rozpisu jezdil každých 10 minut a zpáteční lístek stál 5 EUR, nebyli jsme si sice úplně jistí, kam nás doveze a jak se vrátíme zpátky, ale shodli jsme se, že už nás chození po městě nebaví a plavba lodí mezi ostrůvky v zálivu by mohla být zajímavá.
Kromě nás křižovaly záliv i obří mezinárodní trajekty spojující Finsko s centrální Evropou, ostrůvky pod nimi vypadaly jen jako hromádky kamení. Cestou jsme se ujistili, že nás trajekt veze na ostrov Suomenlinna, kde je vojenská pevnost a vězení. Spoustu lidí tu i bydlí, je tu dokonce i supermarket a také nepřístupný tunel spojující ostrov s pevninou. Prošli jsme si ostrov v podstatě celý a pak začalo pršet. Do Helsinek jsme se vraceli už za tmy, prošli se zpět k hostelu, nakoupili si nějaké dobroty a v hospodě si dali jalovinu - místní likér na přípitek na povedené dobrodružství.
Ráno už jen vrátit auto, letiště a domů. Byl to hezký výlet, divočina, ale s pěkným zázemím. Každá nepříjemnost byla vyvážená deseti krásnými zážitky. Nutno říci, že pohodou, se kterou jsme cestu vykonali, stály hodiny a hodiny plánování, které si tentokrát vzal na starost výhradně manžel.
