Z Chocně do Ústí nad Orlicí
-kdy-01/2020
-kde-Choceň (Pardubický Kraj)
-jak se tam dostat-vlakem
-čas-7 hod (23 km)
Původně jsem se vypravila do Babiččina údolí. Řekla jsem si, že se vydám někam dál, koupila jsem si lístek na ranní vlak, vstávala v pět ráno a vyrazila na cestu na nádraží. Jenže jak si tak jedu metrem, dojde mi, že nějakým záhadným nedopatřením jedu o metro později, než jsem chtěla. To znamená, že teď budu muset opravdu rychle běžet na vlak abych to stihla, no anebo na Smíchovském nádraží nastoupit na rychlík do Brna, který, když nebude mít zpoždění, tak mě doveze na přestup včas. Dojdu na Smíchovské nádraží, vlak už je přistavený na nástupišti, protože tady začíná! Jupí! Nastoupím si a nasadím úlevný výraz. Je čas k odjezdu. Minuta - a nic, dvě minuty - a nic, pět minut... průvodčí chodí venku kolem vlaku sem a tam, jdu se ho zeptat, co se děje, čekáme na nějaký přípoj? Ne, odpovídá mi, ale nepřišel mašinfíra. Sakra! Vsadila jsem na špatného koně! Osm minut zpoždění už znamená definitivní konec, ještě že si mohu nakoupené jízdenky rychle zrušit přes mobilní aplikaci. Průvodčímu jsem řekla, že se s ním svezu po městě a mezitím si prohlédnu menu jeho stanic, jestli si něco nevyberu. No a tak jsem nakonec skončila v Chocni.
Cestou na Moravu tu vždy obdivuji město Brandýs nad orlicí a okolní kopečky, tak aspoň mám nečekanou příležitost je prozkoumat. Ve vlaku si rychle na hrubo plánuji trasu a o půl osmé ráno už vyrážím na cestu. Je skoro ještě tma, jsem tu zbytečně brzo, ale když už jsem vstala, tak to přeci musím využít. Rychle jsem prošla ještě spícím městem a pak po neznačené stezce vyrazila do kopce na hradiště Vranov. Právě včas abych mohla na poli koukat na východ slunce.
Prošla jsem přes PR Peliny, zajímavou stěnu se skalisky, která vypadají spíš jako zbytky nějaké obří zdi. Je tu také Doskočilova vyhlídka, nabízející pohled zpátky na Choceň. Z vyhlídky jsem pak pokračovala dolů do parku pod ní a po červené značce. Je zajímavé, jak moc jsou tu slyšet vlaky a hlavně v jaké frekvenci.
O kus dál musím překonat železniční přejezd a mám skoro problém to stihnout mezi krátkými okamžiky, kdy jsou závory zdvižené. Hned za mnou zase zapadnou a kolem projede Pendolino, přejezd stále bliká a v protisměru projede rychlík. Pak se asi na minutu závory zvednou, ale zase jdou dolů aby se proti sobě mohly v protisměru minout dva Regiojety. Z vlaku to tu vypadá tak malebně, ale to si člověk neuvědomuje, kolik těch vlaků za sebou na takovém koridoru jede.
U osady Hradníky, kde stojí několik starých, zašlých, ale romantických chaloupek, odbočuji na zelenou značku a vystoupám do Oucmanic a pak už dolů do Brandýsa. V půli cesty z kopce musím překonat Čertovu rokli po Čertově lávce. Sestup k lávce je tak strmý, že jsem po čertech ráda, že tu není led nebo bahno.
Do Brandýsa nad Orlicí jsem sestoupila po neznačené stezce přímo k bludišti z keřů, které je však zavřené, a památníku J. A. Komenského postaveného nad sklepením nad kterým stával jeho srub. Městečko vypadá lépe z vlaku, než ve skutečnosti, prošla jsem se kolem náměstí a ke kostelu, ale nejzajímavější byla vyhlídka ze zříceniny hradu nad městem. Zrovna se opravuje, vstup na vlastní nebezpečí, a momentálně je tam více dřeva než kamení. Výhled na město je ale hezký. Nasvačila jsem se, ale jak chvíli sedím, začne mi být pořádná zima. Při stoupání do prvního kopce na cestě jsem se zahřála a odložila rukavice do boční kapsy batohu, teď by přišly vhod, ale z kapsy tahám jen rukavici jednu. Ach jo, no tak zbytek cesty musím ruce střídat, chvíli se zahřívá jedna, pak zase druhá.
Chvíli jsem přemýšlela, kudy dál, ale už se mi moc nechtělo do kopců, naopak jsem chtěla navštívit vesnici Bezpráví. Jen tak, kvůli tomu názvu. Takže jsem se vrátila na druhý břeh Orlice a pokračovala po červené značce. Hned za městem stojí podél cesty dvě zajímavosti, jednou je socha Ti před námi a druhou je replika součástky k Iráckému superdělu Babylon doom's day gun.
Dál chvíli opět kolem rušného železničního koridoru a oklikou přes les do Bezpráví. V Bezpráví asi opravdu není bezpečno, protože venku tu člověk nepotkal živáčka. Zavřené okenice, na zahrádce letního bufetu jen převrácené lavice, silnice tak úzká, že je to spíš cyklostezka. Kdyby na jedné ze zahrad zuřivě neštěkal pes, zdálo by se, že tu ani nikdo nebydlí.
Až do Ústí nad Orlicí jsem šla po cyklostezce. Chůze po asfaltu sice není žádný med, ale červená značka vede do kopců a já chtěla jít kolem meandrů řeky. Celý den krásně svítilo sluníčko, najednou se začaly tu a tam objevovat mraky, takže po loukách putovaly pruhy stínů a světla a na pohled to bylo moc hezké. Ale strašně mě už bolely nohy. A taky ty vlaky, jeden za druhým přímo u mé hlavy.
Do Ústí jsem přišla skoro na konci sil, ale protože ještě zbývalo třičtvrtě hodiny do odjezdu vlaku, stihla jsem se ještě podívat do města. Na náměstí a ke kostelu, odkud je pěkný výhled na rozhlednu Stříbrná krasavice. Že by příští náhodný výlet?
