Zábřežská vrchovina
-kdy-02/2020
-kde-Zábřeh (Olomoucký kraj)
-jak se tam dostat-vlakem do Tatenic
-čas-7 hod (25 km)
České dráhy měly valentýnskou akci na celodenní rodinou jízdenku zdarma (za 100 bodů) takže výlet byl téměř povinný. A ideálně hodně daleko. Tentokrát se plánování chopil Radek a v sobotu jsme vyrazili do České Třebové a s přestupem do Tatenic. Obavy, že budou narvané vlaky se nevyplnily, asi jsou všichni na Valentýna raději naložení ve vířivce ve wellness hotelu :). Cesta nám i přes to, že je to celkem dálka, trvala pouhé dvě hodiny, pravda ale je, že přestup v Třebové byl tak natěsno, až jsme byli o dvě minuty v mínusu, naštěstí motoráček na rychlík čeká. Tatenice jsou zajímavá zastávka mezi dvěma tunely, tady by rychlík ani zastavit nemohl, protože jak jsme viděli, zatímco první vagon už vjíždí do tunelu, poslední vagony jsou ještě v tunelu předchozím.
Vyšplhali jsme se na neznačenou stezku po pravé straně kolejí a vydali se po vrstevnici lesní cestou. Brzy nám cestu zatarasil padlý strom, ale při jeho obcházení jsme zjistili, že ve skutečnost nebyl jen tak padlý, ale pokácený bobry. Všude kolem další ohlodané pařezy - stromy si už asi odtáhli dolů k řece - okousané kmeny a kusy hoblin. To by byla paráda, vidět tak bobra v akci, ale to bychom tu nejspíš museli být brzy ráno nebo večer.
Nejzaímavější "bobroviště" jsme ale našli, když jsme špatně odbočili u Lichtenštejnského památníku a sešli dolů k řece. Tady bylo spousta ohlodaných kmenů a dokonce jeden obří pařez, kam se poděl strom, co místo něj stál, jsme neviděli. Pokračovali jsme po úbočí kopce, chvilku nahoru, chvilku dolů, ale víceméně po vrstevnici. Cesta vedla po staré asfaltce ale nebylo to nijak nepříjemné a často byly i výhledy do údolí.
Po nějaké době jsme se napojili na zelenou turistickou značku, pak na žlutou a nakonec na modrou. Modrá nás potěšila dvěma zajímavými turistickými přístřešky. První měl uprostřed ohniště s odvodem kouře, druhý byl s houpačkou a luxusním výhledem.
Příchod do Zábřehu byl celkem příjemný, jen se udělala pořádná zima. Jde se po pěkné pěšině kolem Moravské Sázavy, dokonce tu má žít i ledňáček. Měli jsme oči na stopkách, jestli nějakého neuvidíme, přeci jen ve stromech bez listí by se dobře hledal, ale samozřejmě nic.
Nešli jsme rovnou na nádraží, protože jsme ještě měli čas, ale vypravili se na takový menší okruh po městě. Na to, že už jsme měli v nohách přes 23 km, jsme byli podezřele čilí. Pravda je, že cestou nebyly žádné velké kopce a i když se cesta hodně klikatila, jak obkreslovala terén kopců, vedla skoro rovně. První zajímavost, ke které jsme přišli, byl rybník Oborník. Zajímavé bylo, jak tu vlaky jezdí přímo nad hladinou. A také stezky po hrázích na severní straně. Dokonce tu byla naučná cedule, co všechno tu žije, a mimo jiné prý i vodní netopýr. Vydali jsme se na pěšinku nad vodou a já řekla Radkovi ať kouká, jestli neuvidí vodního netopýra. No a on jen tak koukl a okamžitě hlásil - Hele, vodní netopýr! Byl hned vedle nás. Velký, hnědý, a lítal přímo nad hladinou jako vlaštovka. Smáli jsme se té náhodě jako blázni.
Zábřeh je docela hezké městečko, prošli jsme se kolem starého pivovaru, náměstí a zpátky na vlak. Přestože jízdenky jsme měli zadarmo, raději jsme si na cestu zpátky koupili za 35 Kč místenku. Přeci jen po takové dálce už nás bolely nohy. Trochu šok byl, že nás ze Zábřehu do Prahy vezl luxusní slovenský vagon a celý vlak byl poloprázdný. Snad už v šest večer bylo na většinu pozdě, snad ještě všichni sedí v té vířivce, kdo ví...
