Dvoudenní Ždárské Vrchy

-kdy-02/2025

-kde-Borová u Poličky, Milovy/Sněžné/Kadov (Kraj Vysočina)

-jak se tam dostat-vlakem do Borové u Poličky, autobusem z okolí Sněžného

-čas-2 dny

-co tam-Skalní útvary Čtyři palice, Devět skal ale i další. Pohodlné cesty v lese i v zimě - velká část po zpevněných lesních cestách. V létě naopak možnost vidět skalní mísy - perničky, podle kterých se jmenují některé skály.

https://mapy.cz/s/bapopekapa

Dostali jsme nápad jak využít chladné zimní měsíce k nějakému delšímu výletu. Hlavně tomu napomohla změna pracovní doby, kdy má manžel více volna přes týden a tudíž je více ochotný odjet na celý víkend. A co na celý víkend? Úplně stačí v sobotu ráno vyrazit a vrátit se v neděli odpoledne. Cestou s přespáním v nějakém penzionu, minimum věcí, vlastně jen o něco větší batůžek než na jednodenní výlet. Stačí přibalit oblečení na spaní, náhradní prádlo, něco málo kosmetiky (sprcháč, deodorant, malý krém) a něco na jídlo. Letos jsem v tomhle duchu připravila rovnou dva výlety a tohle byl první z nich. Vlakem ráno z Prahy do Svitav, přestoupit na návazný spoj do Borové u Poličky a odtud už pěšky. Překvapivě to ani nebyl velký kopec, takže největší nepříjemnost byl mrazivý vítr, který nám šlehal do tváří. Nejprve po žluté a pak po zelené značce jsme přešli první kopec do Pusté Rybné. Po nedávných mrazech byl poslední úsek z kopce po louce doslova pokrytý ledem, naštěstí se to dalo obejít. Z Pusté Rybné jsme pokračovali kolem místní zajímavosti – osmiboké stodoly – po červené značce opět mírně do kopce ke skalám Rybenské Perničky. Všelijakých Perniček je po místních lesích hodně, slovo perničky totiž znamená skalní mísy, která se nacházejí na vrcholcích skal.

Naobědvali jsme se ve velkém přístřešku Lověnka, kde bylo závětří a pokračovali po neznačených cestách k hlavnímu bodu dne, skále Čtyři palice. Radek vtipně poznamenal, že kdyby to bylo v Americe, tak by do ní vytesali prezidenty, a opravdu se to z některého úhlu přímo vybízí. Vylezli jsme také na vyhlídku na vedlejší skále, byla dost zarostlá a ještě člověk musel být opatrný, aby mu to nepodjelo na sněhu. Od čtyřech palic jsme se vydali po modré směr další perničky, tentokrát Milovské, dál ke skalisku Zkamenělý zámek a na horu Karlštejn, kde je stejnojmenný zámek s restaurací. Už na nás trochu doléhala únava, naštěstí cestou přestalo foukat tak začalo i hřát sluníčko. Po značkách jsme sešli dolů do České Cikánky, kde jsme měli ubytování (Penzion Vysočina). Jak jsme byli ošlehaní větrem a unavení, večer jsme si rádi jen sedli k večeři a televizi. Večeři jsme si nesli s sebou – extra pálivé korejské nudle vylepšené opečeným párkem a kusem sýra.

Ráno jsme nikam nespěchali, vzbudili jsme se včas, navíc nás podle plánu čekalo jen 16 km. Na snídani jsme si také vezli jídlo z domova, ovesnou kaši vylepšenou o pytlík oříšků, nasekané čokolády a sušených meruněk. Vyráželi jsme ještě před plánem, cestou jsme ale narazili na několik nepříjemností. Vzali jsme to nejkratší cestou na žlutou značku směr Devět skal, ale nejprve jsme šli skoro půl kilometru po špatné cestě. Pak jsme se sice našli, ale museli bojovat s kluzkým sněhem kolem vrcholu. Naštěstí alespoň trochu horolezecký úsek na vyhlídku na vrcholu skal už byl beze sněhu. Nahoru jsem se bála, že to nepůjde dolů, ale šlo to nakonec líp než vzhůru, když člověk slézal pozadu, viděl si pod nohy a občas si sednul a natáhnul nohy pod sebe.

Opět jsme se naobědvali v přístřešku a dál šli po červené. Mysleli jsme, že dojdeme až do Kadova na autobus s tím, že jako zálohu jsme měli autobusové zastávky na trase Svratka – Sněžné. A ještě, že jsme byli připravení. Bylo jasné, že v boji s klouzavým sněhem jsme začali prohrávat. U Malinské skály, na kterou jsme už ani nešli, bylo jasné, že dolů nám to bude trvat dlouho a do Kadova to nestíháme. Měli jsme to tak akorát do zastávky Sněžné, Milovy. Jezdí tu stejný autobus jako do Kadova, jen se ve Sněžném změní číslo linky a proto se spoj ukazuje jako s přestupem. Autobus končí ve Žďáru nad Sázavou, odkud už jezdí přímé spoje zpátky do Prahy.