Kanárské ostrovy - La Palma

-Kdy-07/2024

-Čas-8 Dní

-Co tam-sopky, moře, hory, příroda, dobré jídlo

-Jak se přepravovat-půjčeným autem

-Kde spát-velký výběr apartmánů a celých domů k pronajmutí

-Na co si dát pozor-Málokdo umí anglicky, když už, tak spíše německy ale převážná většina turistů na ostrově jsou Španělé. Řízení není pro slabé povahy a slabá auta, terén je velmi kopcovatý a sklon silnic (a příjezdových cest obzvlášť) může být nečekaně strmý. Připočtěte k tomu úzké silnice, nekonečné serpentiny a místní styl řízení (podívám se jestli jede auto - abych mu tam mohl vjet, blinkr neexistuje a podobně), ještě že alespoň všude byl asfalt a nebylo potřeba terénní auto.

https://mapy.cz/s/janefucagu

1. Den

Z Prahy jsme odlétali před druhou hodinou odpolední, na letiště v SantaCruz De La Palma jsme přistáli po šesté hodině místního času. Časový posun na kanárských ostrovech je -1 hodina. Velmi příjemná je ale doba světla, svítá totiž až v půl osmé ráno a stmívá se okolo půl desáté večer. Ráno člověka nebudí světlo a večer je dlouho vidět. Vyzvedli jsme si auto (autopůjčovna Cicar) a vyrazili do prvního ubytování (Casa Bienes). Cestou jsme potkali místní lidi na vyhlídce na letiště – ukázalo se že naše letadlo je jedno z největších co se sem vůbec létá. La Palma není příliš mezinárodně populární, kromě Prahy jsme zaznamenali akorát letadlo z Německa a Amsterdamu. Zbytek byly malá letadla, co létají mezi ostrovy. Přejezd k ubytování nebyl dlouhý, ale překvapila nás příjezdová cesta, která se tyčila bez varování strmě nahoru. Měli jsme půjčené silnější auto (Alfa Romeo), které se vyšplhat na parkoviště zvládlo bez problémů, ale říkali jsme si, jestli už někdy někdo nebyl nepříjemně překvapený. Pro mě to byl silný zážitek, že jsem každou další cestu nechala Radka tu sjezdovku zdolat samotného a vystupovala jsem už dole a drápala se nahoru raději pěšky. A dolů zrovna tak.

Měli jsme k dispozici celý dům, v autentickém kanárském stylu, obložený černými lávovými kameny, které při chladnějších večerech ještě dlouho držely teplo, uvnitř zase bylo zajímavé, že zde nebyly stropy, ale přímo až dřevěná trámová střecha. Dům byl vyzdobený fotografiemi minulých sopečných erupcí a historickými nástroji spojenými s výrobou látky. Důležité je také zmínit, že jsme sice měli nádherný výhled na oceán, ale ten byl asi 400 metrů pod námi. Většina měst a obcí na ostrově je v poměrně velké výšce nad mořem. Stejně tak silnice. Pravděpodobně to souvisí se zdroji vody a sklonem svahu, dole u vody jsou příkré útesy, výše jsou rovnější planiny nad kterými se zase zvedají strmě sopečné kužely. U moře bývají nehostinné útesy, lávové pole a kde se dá, také nekonečné terasovité banánové plantáže.

Večer jsme stihli ještě nakoupit v místním malém supermarketu (Spar) a posedět na terase nad mangovým sadem s výhledem na oceán a na západ slunce.

2. Den

Rozhodli jsme se nikam nespěchat. Vstali jsme okolo deváté, v klidu si připravili snídani na terase, kochali se výhledy a nakonec i využili lehátka v malé přilehlé květinové zahrádce. Dny jsou tu teplé až horké, ale noci a rána spíše chladné, z hor se občas valí vlhké mraky a chvíli to trvá než se všechno rozehřeje, ale jak se to rozehřeje, je to síla! A obzvláště černé sopečné kamení. Proto když jsme po obědě konečně vyrazili podél pobřeží k nejmladší místní sopce – tedy přesněji řečeno nemladšímu postrannímu kuželu již existující sopky (erupce 2021), už bylo intenzivní vedro. Neměli jsme žádné velké ambice na dlouhé výlety, spíše takové zvědavé vycházky. Na treky, a že jich tu je, se sem sice jezdí, ale v zimě.

Autem jsme dojeli až na konec silnice do Las Manchas. Dříve silnice pokračovala dál, ale zalila jí láva a zasypalo sopečné kamení. Kdo pokračuje dál, musí pokračovat po nově postaveném obchvatu. Směrem vzhůru do hor tu začíná turistická stezka, my jsme šli jen kousek, k několika zajímavým výhledům na místní odolné borovice, stále rostoucí, zelené a prospívající uprostřed černého pole. Tu a tam bylo vidět zasypané domy. Předpokládám, že z těch, přes které se převalila láva nic nezbylo, tyhle byly podle výšky střešních luceren zasypané jen asi tak třímetrovou vrstvou drobných sopečných kamínků. Některé se již podařilo zachránit a vykopat.

Níže k moři je návštěvnické centru, které za poplatek nabízí vyhlídkový chodníček mezi lávou a exkurze do lávových jeskyní. Bezkonkurenční jeskyně jsme navštívili už na Madeiře a lávu jsme také už viděli, takže jsme tuto atrakci vynechali. Vrátili jsme se naopak zpátky k Los Canarios a udělali si okruh dolů k moři a k našemu ubytování s četnými zastávkami. Nejprve na vyhlídce na oceán, kde strašně foukalo. Pak níže u menšího sopečného kužele, kde foukalo ještě strašněji. Takový Island ale s teplejším vzduchem. Dále na saliništích přímo u moře. Byla tu naučná stezka kolem odsolovacích nádrží, restaurace a prodejna suvenýrů, kde měli hlavně sůl a slané smažené banány.

Nedaleko saliniště je pláž s termálními prameny (Fuente Santa). Nejprve jsme se chvíli koupali v moři. Voda byla chladná, ale ne nepříjemná, jen byla výzva se poprvé smočit, pak už to bylo super. Když už nám byla zima, přemístili jsme se do termálních pramenů – nezdálo se ale že by byly zvlášť teplé ale spíš, že jsou nahřáté od sluníčka. Večer na zahradě jsme pak poprvé viděli kanárka.

3. Den

Ráno jsme se zase vyvalovali na terase a vyráželi až před obědem, s tím, že jsme si oběd plánovali dát cestou v restauraci v Porto De Lazacorte. Nepříjemné bylo, že po pláži, nad kterou je řada restaurací, jezdily bagry a převážely černý písek z jednoho místa na druhé. Pravděpodobně jim ho z části pláže odnáší voda a tak ho musí čas od času doplňovat. Abychom se vyhnuli hluku a smradu z bagrů, u chýlili jsme se na opačnou stranu přístavu (restaurace Playa Mont) kde jsme si dali rybu a nějaké mořské potvory

Dále jsme vyjeli do obrovského kráteru Caldera de Taburiente a vyjeli nahoru na vyhlídku Mirador Los Brecitos. Tady je to trochu komplikované, Mapy.cz sice nahoře na vyhlídce ukazují parkoviště a místa na parkování tam skutečně jsou (pouze asi 8 míst), ale pro vyhlídku pravděpodobně platí značka zákaz stání – po celou délku trasy, která je dole u brodu. Oficiální informace se mírně liší, především proto, že je tlak na využití místních sdílených taxíků (cena dle internetových komentářů asi 50 EUR za taxík) a je to z části dobře míněné, protože cesta nahoru je úzká, strmá a hodně klikatá, a pouze pro jedno vozidlo, takže je nutné se vyhýbat. Nicméně cestou dolů jsme to sledovali a žádný zákaz vjezdu nikde není. Někde se uvádí, že na vyhlídku se vyjet smí, ale nesmí se tam parkovat. Bylo vedro, takže to na žádné velké chození stejně nebylo, takže jsme se nahoře, když už jsme tam dojeli, prošli jen za pár zatáček a zase zpátky.

Než jsme se vrátili domů, zastavili jsme se ještě na pláži Playa de la Zamora, v hlubině pod naším ubytováním, ovšem byly dost velké vlny, které dost komplikovaly vstup a hlavně výstup z moře. Takže jsme tam dlouho nevydrželi. Zajímavé bylo cestou vidět kráter z roku 2021, který nám včera připadal jako vrchol kopce a přitom se rozevřel jen v polovině svahu.

4. Den

Dnes už jsme se měli přesouvat do druhého ubytování na opačném konci ostrova, jenže tenhle domeček s výhledem nás natolik uchvátil, že jsme se rozhodli nechat propadnout jednu noc na severu a naopak si připlatit ještě jednu noc tady. Užili jsme si krásné další dopoledne s bohatou snídaní a neskutečným klidem, který vlastně jen občas večer rušilo bečení oveček a ráno vrkání hrdliček. A samozřejmě byly slyšet projíždějící nákladní auta jezdící dolů pro banány a autobusy měnící turnusy obyvatelů v obřím resortu dole u moře. Skvělé bylo, že až do brzkého odpoledne byl na terase stín a naopak večer byl vidět západ slunce a černé kameny se nahřívaly před chladnější nocí.

Odpoledne jsme si chtěli udělat túru po sopečném hřebeni nad námi (Pilar/El Paso) ke kterému bylo nutné absolvovat přejezd kolem hlavního města, skrz tunely v horách a po západní straně hřebenu na jih, ale ukázalo se, že je park zavřený kvůli nebezpečí požárů. I tak jsme si ale ve výšce 1500 metrů nad mořem užili pobyt mezi obřími voňavými borovicemi a výhledy dolů. A vlastně i nahoru, akorát na to byla špatná denní doba. Ostrov La Palma je chráněnou oblastí tmavé oblohy. Pouliční osvětlení je pouze ve větších vesnicích a zajištěné speciálními lampami, které nevytvářejí světelný smog. Na vrcholu obřího kráteru, ve výšce skoro 2500 metrů je pak známá astronomická observatoř pro pozorování dalekého vesmíru. Takhle vysoko je totiž většinu času již nad mraky, ve tmě a čistém vzduchu. Jedna z vyhlídek dnes po cestě byla totiž na Polárku. Jet sem v noci po tmě by ale nebyl zrovna jednoduchý úkon. Cestou zpátky jsme si udělali velký nákup na dalších pár dní a dlouho do noci seděli na terase. Někdy jsme si vařili sami, hlavně nějaké snadné těstoviny, někdy zašli na jídlo, ale většinou jsme si dělali naší oblíbenou večeři – výběr španělských sýrů, salámů a oliv, olivového oleje, chleba a nezbytného červeného vína.

5. Den

Už nám došly výmluvy a tak jsme se museli přesunout na sever. Čekal nás dlouhý, náročný den, protože jsme se rozhodli přejet ostrov nejen z jihu na sever ale také od moře až po nejvyšší vrchol (Roque de los Muchachos, 2426 m), přesně ten zmiňovaný vrchol s observatoří. Čekali jsme, že takhle vysoko budou výrazně nižší teploty, někde jsme četli dokonce pouze o 14°C a raději si přibalili i svetr. Realita byla samozřejmě jiná. Stejné vedro jako všude jinde, akorát tady o něco více foukalo. Raději jsme ale zůstali v dlouhých rukávech, aby nás nespálilo sluníčko. Na nejvyšší horu se dá rovnou vyjet autem, ale opět je zde akutní nedostatek parkovacích míst. Na příjezdové cestě je sice zákaz stání, ale kde kdo zaparkoval podél cesty, jiní zase stojí frontu na oficiální parkovací místo na vrcholu, čekají, až někdo vyjede (průměrná doba pobytu je kolem půl hodiny, takže se auta docela vystřídají), a je to celkem chaos. Byl sice silný opar, ale zase podle všeho tady může jindy i nesnesitelně foukat, takže je cesta mezi vyhlídkami zavřená.

Cestou nahoru na vrchol se míjí pláň s teleskopy a různými zrcadly a zařízeními, nejen Španělskými, ale provozovanými různými národy. Na světě není moc míst, které by byly pro takové dálkové teleskopy vhodné. Dále po hřebenové silnici je návštěvnické centrum a interaktivní muzeum, do kterého jsme ale nešli. Místo toho jsme zase serpentinami sjížděli na severní stranu ostrova a pak dalšími nekonečnými serpentinami k našemu dalšímu ubytování v La Fajana (Apartamento en piscinas naturales). Při průjezdu a nákupu v poslední civilizaci, městečkem Barlovento, před sklesáním do oblasti La Fajana, nás překvapilo, jaká je tu zima a vítr. Kam se hrabe nejvyšší hora. Naštěstí se ukázalo, že to není trvalý stav a hned druhý den už zase bylo teploučko.

V La Fajana je několik desítek apartmánů různých majitelů, většinou pouze místních a několik pro turisty – jakési dvoupatrové řadové domky, s různým řešením půdorysu. My jsme měli obě dvě patra, dole kuchyni s obývákem a technickou místností, nahoře dvě ložnice, koupelnu a terasu. Apartmán byl sice dole trochu vlhký a zároveň připomínal socialistickou hájovnu – ale ložnice byly fajn a obzvláště z velké terasy byl hezký výhled. Kromě apartmánů tu byly dvě restaurace, kemp pro karavany a to hlavní, bazénky ke koupání. Jinak široko daleko nic, snad jen obligátní banánovníkové plantáže.

6. Den

Už od rána bylo jasné, že bude krásně. I vlny v moři se uklidnily a tak bylo možné se koupat nejen v bazéncích, ale také přelézt po opačných schodech přímo do oceánu a nechat se houpat na vlnách. Dopoledne jsme se koupali u nás, na oběd jsme si zajeli do nedaleké vesnice San Andrés na oběd a odpoledne se koupali v podobných bazéncích v Charco Azul. Vtipné bylo, že ráno jsme u nás potkali nějaké rozmrzelé Čechy, že u nich, v Charco Azul, je to mnohem lepší, my jsme zase byli odpoledne zklamaní u nich, že je to lepší u nás. Ve zkratce v Charco jsou menší bazénky, ale asi lepší zázemí a odpočinkové plochy okolo, ale bylo tam hrozně moc lidí a teplejší voda a tak nějak měl člověk pocit, že to není úplně čisté. U nás byla voda mnohem studenější, ale působila čistší.

Na oběd jsme si dali místní speciality, brambory vařené ve velmi slané vodě (Papas Arrugadas), které se podávají s červenou a zelenou omáčkou (Mojo rojo a Mojo verde), pečený kozí sýr a tuňákové krokety. A na závěr ledovou kávu a karamelovo kokosový dezert (Flan). V San Andrés jsou restaurace dvě (případně tři, ale jedna byla zavřená) hned vedle sebe, a všechny vypadají skvěle a mají výborné hodnocení, my byli v La Placita. Po jídle jsme se ještě trochu prošli po okolí, hlavně po pěšince po útesech vedoucích směrem k Charco Azul, akorát že jsme to celé nešli pěšky, ale vypomohli si autem. Zkoušeli jsme tam koupat i na pláži (Playa de La Espindola) ale nebylo to moc pěkné. Cestou domů jsme se ještě zastavili na vyhlídku na obří dracény.

7. Den

Kromě krátkého nákupu, jsme celý den strávili odpočinkem na terase a u vody a hlavně ve vodě. Už jsme byli trochu otrlí, jak se potýkat s vlnami, tak jsme se pořádně vyblbli přímo v oceánu. Byl to takový odpočinkový den před odjezdem, užít si sluníčko a pohodu.

8. Den

Po týdnu byl zase čas vrátit se domů. Ráno jsme se v klidu zabalili a vyrazili na cestu do hlavního města. La Fajana se s námi loučila ještě hůř než nás přivítala, tedy pod mrakem a dokonce lehkým mrholením. Než jsme ale dojeli do Santa Cruz de La Palma, hlavního města ostrova, bylo už zase hezky a polojasno. Jestli byly křivolaké cesty po ostrově náročné, pak v Santa Cruz to byla autem noční můra. Navigace selhávala, protože nás vedla nesmyslnou trasou, polovina silnice po promenádě byla zavřená a rozkopaná a zbytek města byly bláznivé jednosměrky. A co je hlavní, nikde žádné parkování. Jakmile se nám ale poštěstilo najít jedno místo – v úzké strmé jednosměrce, hned se šlo veseleji. Nakoupili jsme si oblíbené salámy, sýry a olivový olej i domů. Prošli jsme si kostely, náměstí i slavnou promenádu s tradičními balkonky. Na oběd jsme si dali v pekárně masové empenády a dortíky pastel nata. Nakonec jsme se vydali na letiště a domů.