Káraný po dešti i v dešti
-kdy-06/2022
-kde-Čelákovice, Káraný (Středočeský kraj)
-jak se tam dostat-vlakem do Čelákovic
-čas-6 hod (20 km)
Přes celou republiku se hnaly velké srážkové mraky, ale já měla zrovna volný víkend jen pro sebe a strašně se mi zase chtělo někam na výlet. Původně jsem chtěla někam daleko a pořádnou výzvu, ale vzhledem k dešťům jsem celou akci musela několikrát přeplánovat, a nakonec jsem odevzdaně večer vypla i budík a že se uvidí co bude ráno. Ráno sice lilo jako z konve, ale pohyb mraků na radaru naznačoval malou oblast na severovýchod od Prahy směr Pardubice, kde by mohlo být během dne bez deště. Během snídaně jsem tedy vymýšlela, co s tím. Až do Pardubic, nebo dál, se mi už moc nechtělo, přeci jen než se pobalím a vyrazím bude půl desáté, takže to chce něco, kam se dokážu rychle vypravit. Nakonec mě napadly lesy kolem Káraného.
Vlak do Čelákovic jezdí z Prahy minimálně každou půlhodinu a kdyby nebyla rozkopaná trať, byla bych od domovních dveří ani ne za hodinku na místě. V Čelákovicích jsem vystoupila z vlaku do naprostého sucha. Výborný nápad, chválila jsem se. Ale radost mi nevydržela dlouho, protože ani jsem nepřešla přes město a spustil se pořádný slejvák. Schovala jsem se v přístřešku u muzea a přečkala dle mého názoru to nejhorší, když za deset minut začal déšť polevovat, nasadila jsem bundu a vyrazila dál. Když jsem dorazila k mostu přes Labe, spustil se déšť plnou silou ještě jednou. Na louce pod mostem se zrovna stavěly stánky pro festival, který má být dnes odpoledne. Všichni zaběhli někam pod plachty a já se schovala pod most. Naštěstí už to bylo poslední škytnutí z oblohy a po zbytek dne už se jen vyjasňovalo a odpoledne jsem dokonce na tom samém místě popíjela pivko a žvýkala langoš na pařícím sluníčku. Ale nepředbíhat…
Přes most jsem se vydala přes osadu Grado po žluté značce ke kapli svatého Václava a dál po červené podél trati. Moc dobře to tu znám, protože jsme sem často jezdili jako malí. Legendou také je, že jsme se nejednou v lese pořádně ztratili. To dnes v době navigací v mobilu nehrozí. Nejraději ze všeho mám právě ten první úsek cesty, mostek k osadě Grado přes tůň s lekníny a pak přes louku a les ke kapli. Po dešti bylo všechno krásně svěží a zelené a moje boty už po pěti minutách úplně durch.
Cesta po červené značce podél trati byla plná kaluží a bláta, tak jsem to vzala nazdařbůh lesem, dokud jsem nenašla první lesní pěšinu, která byla také plná kaluží, ale alespoň bez bláta. Snažila jsem se nevnímat čvachtající boty a místo toho se kochat okolím a fotit kapičky na listech, různé kytičky, hmyz a podobně.
Udělala jsem okruh k bývalé poustevně, k retenčním nádržím a zpátky po modré do Káraného. Tam už právě začalo být sluníčko a teplo, takže když jsem před obecním úřadem objevila automat na místní minerálku, přišla opravdu vhod. Dál jsem pokračovala podél břehu Labe zpátky k mostu, přes který sem šla ráno, tentokrát už s jasným úmyslem jít na festival a dát si tam něco dobrého. A pak přišel ten blbý nápad ještě se projít zpátky přes Grado a kolem tůně. Na mapě tudy vedla čárkovaná stezka. Zprvu to bylo skvělé, všude třešně přímo v úrovni hlavy, takže člověk mohl jen otevřít pusu a napást se přímo ze stromu. Pak výhledy na tůň, ale nakonec hodně a hodně mokré trávy. Cesta se nakonec ukázala kvůli mokré trávě do výše člověk neprůchozí a musela jsem se vrátit a dojít to po asfaltce.
Výlet jsem tedy završila obřím langošem a pivkem na festivalu. V hlavě se mi všechno rozleželo, a protože následující den měl být horký, nakonec jsem se na místo činu vrátila i neděli, tentokrát s osmi litry prázdných lahví v batohu. Šla jsem se vykoupat v nedalekém jezeře a zaskočila si koupit a napustit další minerálku.
Comments