Ledopády Českého Švýcarska

-kdy-01/2021

-kde-Brtníky (Ústecký Kraj)

-jak se tam dostat-ideálně autem, případně s přestupem na bus, v Brtníkách omezené parkování

-čas-4 hod (10 km)

Tak jsme to nakonec stihli :) dlouho jsme plánovali vydat se na sever za ledopády, ale přeci jenom pro nemotoristy je doprava do Brtníků nesnadná. Navíc jsme z dobrých zdrojů věděli, že třeba ještě koncem ledna nebyly ledopády "hotové" musí totiž napadnout sníh, pak přijít obleva a pak zase začít mrznout. Než se tohle všechno seběhlo, byl už pomalu konec února a teploty začaly rychle stoupat. K výletu se nám podařilo zlákat i mého tátu a bráchu, takže se jelo autem no a poslední důležitá informace, jelo se v úterý. O víkendu to tady v lese musí vypadat ne jak na Václaváku, ale spíš jako v metru, když přijede několik souprav najednou a všichni se tlačí tam a zpátky. Výchozí body - obec Brtníky a rozcestník U Jezevce, jsou také vyhlášené tím, že se tu nedá zaparkovat. U Jezevce bylo beznadějně plno i v úterý, také se sem vejde tak 6 aut a obec Brtníky nemá až na asi čtyři místa před sámoškou, v podstatě žádné parkoviště. No a teď když si představíte víkend a na místo pro deset aut jich přijede sto a víc... Člověk to tu musí dobře znát, nebo parkovat jinde a popojet autobusem a nebo zkusit štěstí ve všední den. Nám se podařilo zaparkovat přímo u zelené odbočky a tak hurá do kopce!

Byly jsme připravení na cokoliv, nesmeky, trekové hole (jedna z mých se ještě před prvním výstupem celá zasekla a totálně rozbila, RIP) a přesto že bylo těžce nad nulou, také šály, čepice, rukavice. Dole mezi skalami může být pěkná kosa. Předpověď hlásila teplo a slunečno, ale v podstatě celou cestu jsme jeli v ošklivé husté mlze, která dokonce na většině území vydržela celý den, tady na severu bylo takové světlé "okno" a šli jsme hezky na sluníčku. Zelená turistická nás dovedla na modrý okruh, který obíhá ty nejznámější ledopády. Začali jsme po směru hodinových ručiček, nejdříve tedy k rozcestí U Jezevce a pak pozvolna sestoupit do údolí mezi skály. Citelně se ochladilo, ale ani tady nám nosy nemrzly a to bylo znamení, že ledopády už dlouho nevydrží, když ani tady se nedrží zima.

Podle všeho jsme dorazili asi týden poté, co byly ledopády v nejlepší formě. Přesto bylo na co koukat. Nemá tu smysl popisovat každý jednotlivý, drželi jsme se modré značky a sledovaly vyšlapané cesty do lesa. Ledopády nejsou na místě nijak značené, je tedy potřeba vědět kde jsou, mít v mobilu mapu a nebo zkrátka koukat, kam odbočují stopy ve sněhu. Největší podívaná byla na Velký ledový sloup, tam také přišly ke slovy nesmeky, k ledopádům se musí většinou kousek vyjít do kopce a z kopce u Velkého ledového sloupu co chvíli jel někdo nedobrovolně dolů po zadku.

přiznávám, ani zdaleka jsme tu nebyli sami, ale vždy jsme se s lidmi potkali až kolem ledopádu, málokdy po cestě a taky vždy byla chvilka si udělat pár fotek bez lidí v záběru, takže jsme byli spokojení. Cesta byla náročná, hlavně proto, že se pořád odbočovalo a sníh byl buď rozbředlý, nebo naopak ledovatý. Celý okruh nám nakonec trval skoro čtyři hodiny, přesto že měří i s odbočkami necelých 10km.