Omán 2024

-Kdy-02/2024

-Čas-8 Dní

-Co tam-moře, hory, poušť, vádí, jeskyně, levné ceny, dobré jídlo, koupání i treky

-Jak se přepravovat-půjčeným autem

-Kde spát-v Ománu je možné volně stanovat mimo obydlené oblasti a přírodní rezervace, slušná nabídka apartmánů, hotelů i netradičních ubytování (glamping v poušti)

-Nezbytná výbava-slušné oblečení po arabském způsobu, ideálně zakryté ramena i kolena a to včetně koupacího úboru (tričko a delší kraťasy/speciální koupací oblečení co se dá pořídit například na některé vodní sporty)

https://mapy.cz/s/hotabajeza

S kamarády jsme se v únoru ve čtyřech vydali do Ománu. Měli jsme jej v plánu už pár let a vždy něco nevyšlo, takže jsme byli rádi, že tentokrát vše skvěle klaplo. I když ani tady nebylo plánování jednoduché. Pohrávali jsme si i s myšlenkou, že do Ománu přejedeme z Dubaje, ale ochota spolupracovat mezi Emiráty a Ománem v době naší cesty nebyla zrovna snadná a sehnat autobus nebo si půjčit auto přes hranice se zdálo být jako nadlidský výkon. Nakonec se nám tedy podařilo letět do, i z Muscatu, ománského hlavního města.

Den 1

První den jsme v podstatě strávili v letadle, skoro 6-ti hodinový let a časový posun o dvě hodiny dopředu znamenal, že jsme přistávali během západu slunce. Zajímavé bylo, jednak že jsme letěli přes Írán, a jednak že jsme měli krásný výhled na umělé Dubajské ostrovy. Na letišti v Muscatu byly neskutečně dlouhé fronty na pasové kontrole, dělaly se fotky, braly otisky prstů, prostě přísná kontrola. Zajímavé bylo, že po celé letištní hale byly rozmístěné difuzéry s vůní kadidla. Strom kadidlovník je totiž místní zajímavou komoditou. Naštěstí jediný dnešní plán byl vyzvednout auto a ubytovat se (Safeer Hotel Suites). Hotel měl dobrou polohu, protože z letiště to vlastně až na malou poslední odbočku to bylo stále rovně za nosem po dálnici. Před hotelem je zdarma parkoviště, obchod, naproti hotelu velké obchodní centrum se směnárnou a v dochozí vzdálenosti i pár restaurací, kam jsme hned zašli na první pořádnou ománskou hostinu. Jídlo je hodně do indicka a levnější než u nás. Většinou je samozřejmostí ke každému jídlu salát a placky. Večeře v běžné pouliční restauraci se dá snadno pořídit do 150 Kč. Naše první restaurace byla nakonec i naše poslední, při odjezdu. Zatímco první den přišel účet s položkou 1x večeře, pro všechny čtyři. Cena se zdála být ok a tak nám to přišlo jen vtipné. Po seznámení s místními cenami jsme ale poslední den odhalili, že se nás ve stejné restauraci snaží podvést. Cena byla dvojnásobná než všude jinde a když jsme je požádali ať nám to rozepíšou, nedokázal si to vedoucí ospravedlnit. Číšníci se jen studem dívali k zemi.

Den 2

Druhý den jsme se vydali rychle ven z města a z chaosu. Byl to trochu oříšek, protože z jedné křižovatky se nám podařilo vymotat až napotřetí, takže jsme dvakrát marně kroužili kolem dokola. Až po nějaké době jsme si uvědomili, že tu mají jinou logiku značení a cedule je až za odbočkou. Měli jsme pořádné terénní auto, tak jsme ho rovnou jeli vyzkoušet do terénu, podívat se na skalní hřiby u města Thibab.

Následně jsme se jeli vykoupat do Bimmah Sinkhole – propadliny v útesu naplněné mořskou vodou. Vstup do parku i koupání je zdarma, je ovšem třeba počítat s vhodným koupacím úborem. V podstatě všude se očekává alespoň tričko a kraťasy, byť správně by měl člověk být zahalen až pod lokty a pod kolena.

Na závěr dnešní cesty jsme se vykoupali i v moři na pláži u města Fins. Nejvtipnější byl příjezd k pláži kde byla cedule, která upozorňovala, že je tu gazelí rezervace. Rozhlédli jsme se po nekonečných planinách a z legrace říkali, kdo asi uvidí první gazelu. No, zajeli jsme za první zatáčku a „hele, gazela!“

K Dalšímu ubytování (Wadi Shab Beach House) to bylo už jen kousíček. Ubytovali jsme se a vyrazili znovu na jídlo. Jak tak sedíme a jíme, venku už dávno tma, vidíme, jak se ulicemi nedaleko pohybuje dodávka a z výfuku jí dýmají oblaka černého kouře. Hrozíme se a doufáme, že nepojede tudy. Zdá se jako by kličkovala sem a tam městečkem a netrvá dlouho a projede i křižovatkou kolem nás. Jako v katastrofickém filmu sledujeme jak se na nás, sedící na zahrádce restaurace, valí hradba mračna kouře. Když číšník viděl naše zděšení, tak nás přišel uklidnit, že to je vykuřování komárů.

Večer jsme pak seděli na terase našeho ubytování, kde kromě nás bydlel ještě jeden Ir, co v Ománu pracuje. Od něj jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí. Že mají volno jen jeden den v týdnu, když je před 50°C tak mají zkrácenou pracovní dobu. Jak je to tu s alkoholem a vepřovým (Alkohol pouze ve speciálním obchodě a po předložení výplatní pásky může utratit jen malé procento, vepřové se nedá sehnat nikde). A protože pracoval jako odborný poradce v dole na měď, tak také jak je to s řadovými dělníky, kteří sem jezdí, často proti své vůli, na příkaz své rodiny z Pakistánu.

Den 3

Ubytování, kde jsme se ráno probudili, mělo velmi strategickou polohu. Leží totiž hned u ústí známého Wadi Shab – koryta řeky, kterým se dá projít a proplavat úzkým skalním údolím. Cesta začíná cestou lodí, která se platí (cestou tam) a funguje i jako vstupné do vádí. Cesta stojí 1 OMR tedy asi 60 CZK na osobu a zpět už je zdarma. Místo je extrémně populární a proto je lepší přijet hned brzy ráno a nepotýkat se alespoň cestou tam s davy lidí. Také ještě není takové horko.

První úsek se jde pěšky s občasným brozením, kde hloubka vody závisí na množství dešťů v posledních dnech. Ideální je jít v nějakých pevnějších botách do vody. Voda je krásně čistá a přesto není studená. Jakmile člověk dojde až k místu které se jmenuje Wadi Shab Pools, je zde cedule, od tohoto bodu dál pouze plavecky. Všechny věci se tedy nechají na břehu, případně v nepromokavém vaku s sebou a hurá do vody. Cesta na konec – kde skály blokují další postup a tvoří jeskyni s vodopádem – je dlouhá necelého půl kilometru. Občas je voda hluboká a musí se plavat, občas jde brodit a občas se musí přelézat přes skalní bazénky. Pokud člověk zvládne plavat proti proudu, není tu žádná překážka, co by se nedala překonat. Záleží ovšem na průtoku vody. V době naší návštěvy byla nepochybně mírně zvýšená hladina a viděli jsme i někoho kdo měl trochu problém s protiproudem v některých úsecích. Všichni to ale nakonec zvládli.

Do jeskyně na konci se dá vlézt, ale je jen pro odvážné. Proplave se dovnitř otvorem, který je sice pod vodou dost široký na celé tělo, nad hladinou ovšem větší část cesty akorát na velikost hlavy - a to mluvíme o stavu, kdy to hladina vody dovolí. Opět jsme viděli spoustu lidí, kteří měli potíže a to včetně mě, ale nakonec se dovnitř podíval každý. Někteří ale potřebovali pomoct s cestou ven. Uvnitř jeskyně je ohlušují hluk z vodopádu a neustálý proud, který člověka doslova přilepí na skalní stěnu. Spolu s námi tu bylo asi 5 dalších lidí a neumím si představit, že by jich bylo více. Obzvláště vzhledem k úzkému průlezu kam se vejde pouze jeden člověk. Když chce jeden ven a druhý dovnitř, vzniká chaos.

Po návratu z vádí jsme se stavili v restauraci pro oběd. Vyzkoušeli jsme místní způsob – přijede se před restauraci autem, zatroubí, vyběhne číšník, převezme objednávku a pak naservíruje rovnou do auta. Dál jsme pokračovali na jih, navštívili jsme město Sur a Rass al Hadd. A také místní geologickou zajímavosti Mother of all Outcrops. Nakonec jsme začali hledat místo na spaní ve stanu na pláži. Jako nejlepší se ukázala pláž mezi městy Al Khabbah a Ar Ruays. Kde je spousta altánů, u některých i nádrž s užitkovou vodou.

Den 4

Ráno jsem se probudila jako první a když jsem vylezla ze stanu, čekalo mě velké překvapení. Nedaleko se na stepní trávě pásli tři velbloudi. Šla jsem si je vyfotit, když v tom přijelo a zastavilo auto, vystoupil Arab v bílém a začal se chechtat. Už z dálky volal, že jsou to jeho velbloudi. Hrdě prohlašoval, že má tři velbloudy, pravděpodobně už čtyři, že jeden z nich je samice a má zrovna mládě, akorát ho zatím někde schovává. Na důkaz přišel k jednomu z velbloudů a zatahal ho za vemeno, ze kterého začalo stříkat mléko. Takhle je sem prý chodí dokrmovat a během hovoru otevřel všechny dveře auta dokořán, kde měl nějaké seno a snad i nějaké granule. Velbloudi natáhli krky dovnitř a začali se ládovat. Ptala jsem se k čemu je má, říkal na maso, na mléko a na chov. Čím hezčí má velbloud obličej, tím je dražší.

Poděkovala jsem, pohladila jsem si velbloudy na rozloučenou a vrátila se zpátky ke stanům, kde už se i ostatní začali probouzet. Při balení pak za námi pořád chodili velbloudi, zvědaví, co se schovává v našem autě. Pokračovali jsme dál na jih, kolem růžových jezer, která ale moc zajímavá nebyla a pak zpátky do vnitrozemí do Wadi Bani Khalid. Bylo nesnesitelné horko a dnešní noc jsme měli strávit v poušti, takže jsme příliš nespěchali. Vádí vypadalo, že doslova přetéká vodou. Už cestou jsme potkávali menší brody, na jednom z nich si nějací Arabové usmysleli, že si v přetékající vodě umyjí auto. Na parkovišti bylo místy až 15 cm vody. A hned vedle silnice se v tůni koupaly děti. Dorazili jsme sem v hlavním čase, takže davy lidí proudily tam i zpět, ale na rozdíl od Wadi Shab tady to nevadilo, protože tu byly chodníčky. Na konci pro méně dobrodružné bylo koupací jezero plné rybek co okusují starou kůži, posezení a restaurace.

Pro dobrodružnější cesta pokračovala dál vodou, pár set metrů, kde se stejně jako v předchozím vádí chvíli plavalo, chvíli lezlo, ale s tím rozdílem, že tady byly překážky o něco obtížnější. Odměnou bylo plavání skrz jeskyně na jejichž stropě se zrcadlily odlesky tyrkysové vody pod nimi. Cesta pravděpodobně vede docela daleko, ale my došli jen k vodopádu, který zrovna po zadku sjížděla skupinka s průvodcem. Inspirovali jsme se a sjeli si ho taky.

Pak už byl čas se vrátit zpátky a pokračovat do pouště. Měli jsme trochu problém s komunikací a nejprve se vydali kemp hledat sami, brzy jsme ale narazili a protože bez někoho, kdo přesně zná cestu, je najít kemp téměř nemožné. Zkoušeli jsme se ptát na cestu ale místní po nás akorát chtěli peníze. Také nás pořád dokola někdo otravoval jestli nechceme vyjížďku na velbloudech. Naštěstí jsme se nakonec vrátili na kraj pouště a našli kancelář a v doprovodu jejich auta jsme se vydali přes duny do kempu.

Okolo města Al Mintirib jsou pouštních kempů snad stovky. Cena ubytování i podmínky se velmi liší. My jsme si vybrali takový zlatý střed (Arab desert Camp). Za něco kolem 3500 Kč za dvě osoby, byl k dispozici pohodlný stan s provizorní koupelnou a polopenze. Co se nám líbilo, že kemp byl na relativně opuštěném místě, na vrcholku dun, takže když se člověk vyšplhal jen o kousek výš, měl hezký výhled a bylo tu jen 6 stanů, a tedy docela klid. Večeře se podávala až po západu slunce, abychom si ho mohli vychutnat na dunách. Po večeři dorazili beduíni a pekli na ohni placky a vařili čaj. Pak ovšem začala kulturní část, kdy nám něco nesrozumitelného zazpívali a nakonec jsme s nimi museli tančit kolem ohně, to vše jako pozvánka na dobrovolný placený výlet do beduínské vesnice druhý den. Později jsme se ještě dívali na noční jasnou oblohu i zářící město v dálce pod námi. Po celovečerním pobytu v dunách jsme pak ocenili možnost se osprchovat.

Den 5

Ráno jsme dostali snídani a pak nás tahali na bobech za autem po dunách. Také taková blbost, ale přiznávám, že jsme si to nakonec všichni vyzkoušeli. A protože se začalo dělat horko, byl nejvyšší čas vyrazit zase na cestu. Přejížděli jsme do města Bahla a později Nizwa, kde jsme měli další ubytování. Cestou nám málem došel benzín, protože na benzínce kam jsme mířili, zatím nepřijela zásobovací cisterna, vše ale dobře dopadlo a zvládli jsme dojet i na další. A to je další příjemná věc na Ománu, benzín stál v přepočtu asi 13 CZK za litr.

Jeden z nejhezčích výhledů na město Bahla je určitě od vysílače na jižní straně města. Po vyhlídce jsme navštívili místní rozsáhlou pevnost. Bohužel vzhledem k horku, které panovalo, míra užitku z každé další objevené uličky a vyhlídky rychle klesala. Zajímavé bylo, že pevnost byla vlastně jen z uplácané hlíny se slámou.

Z Bahly jsme přejeli do Nizwy, kde nás nalákal hotel Alaqur View Inn, nabízející střešní terasu s posezením a výhledem na město. Chtěli jsme si projít místní trh – souk, ale zřejmě jsme dorazili pozdě a většina stánků již měla zavřeno. Jakmile padla tma, ještě jsme si prošli nasvícené hradby a dali si arabský nealkoholický drink. A jako perlička, Ománský Riál je tak silná měna, že se dá zaplatit i poloviční nebo nulovou bankovkou. (No tak dobře, přiznávám, že "ta nulová" je focená z rubové strany a je to arabský znak pro číslo 5)

Den 6

Další den jsme se vypravili vzhůru do hor na Jebel Shams. Cestou jsme se zastavili u města Ghul, kde je přímo od silnice vyhlídka na opuštěné ruiny starého města Ghul. Zajímavé je, že mezi starým a novým Ghulem je vádí, které vede hluboko do hor, je obydlené a nad ním se klenou nekonečně vysoké masivy kam jsme vlastně dnes mířili.

Naším cílem byla pěšina zvaná Balcony walk, začínající ve výšce 1900 metrů a postupně klesající až do nejzazšího bodu kaňonu, kde se nacházejí pozůstatky osady a jezírko s krasovou jeskyní. Z dály to vypadá nemožné projít strmou stěnou kaňonu, kam by se odvážila snad jen horská koza, a že jich je tu požehnaně. Když se ale člověk přiblíží blíže, ukáže se, že různá patra srázu poskytují dostatek prostoru na pohodlnou pěšinku.

Cestou je možné nalézt různé zkameněliny a čím blíže konci cesty, tím více se objevují i ruiny domů a pozůstatky zídek. Na konci jsou i jakési terasovité zahrady a nad nimi je cesta k jezírku, která je značená barevnými značkami na skalách ale trochu špatně se hledá, je to už více o lezení mezi kameny. Každopádně kdo dokázal dojít až sem, určitě zvládne i místní překážkovou dráhu. Nic drastického.

Celý výlet je tak na pět hodin a my to měli zpátky jen tak tak za světla abychom si ještě stihli najít místo na stanování. To se nám podařilo najít na jedné z vyhlídek na kaňon. Přenocovat zde je celkem populární, i když většina měla spací nebo rovnou obytné auta. Za posledního světla se nám podařilo ještě okolo nasbírat suché dřevo a rozdělat oheň. To bylo vlastně to nejjednodušší, protože místní keře jsou plné pryskyřic a vyschlé, že nebylo třeba třísek, papíru ani podpalovače. Stačilo škrtnout zapalovačem pod větví. Noc byla sice chladná ale ty výhledy neskutečné!

Den 7

Dnes nás čekal jen jediný úkol a to přejezd na sever na pobřeží do dalšího ubytování (As Sifah). Cestou jsme se chtěli podívat ještě na jedny ruiny, Old Misfah, ale když jsme už zdálky viděli přeplněné parkoviště, tak jsme opět jeli jen na vyhlídku na ruiny a pak se zastávkou na výhledy zpátky dolů. Všimli jsme si nedaleko jakéhosi palmového lesa. Jednalo se o park ve městě Al Hamra a cestou tam jsme narazili na další zajímavost, hliněné domy, Bait al-Safah. Zároveň přímo v parku byla hezká příjemná kavárna mezi palmami.

Následoval nekonečně dlouhý přejezd do Sifah, nedaleko města Hillat al Kaws, přerušený jen zastávkou na další opulentní hostinu. Sifah byl vlastně takový obrovský resort s různými hotely a bazény a restauracemi. Bylo nakonec docela příjemné si před odjezdem v klidu zabalit ve velkém apartmánu, a vykoupat se v bazénu, který byl vyhřívaný! Ono se to nezdá, ale večerní i ranní teploty ke koupání zas tolik nelákají.

Den 8

Poslední den jsme strávili pomalým přejezdem po pobřeží zpátky do Muscatu. Jako první jsme viděli Starý Muscat, s jedním ze sultánových paláců a se stovkami turistů rozsypaných po ulicích. Následně pak Muttrah a především trh Muttrah souk, tradiční zastřešený trh. Nakonec byl pomalu čas se vrátit zpět na letiště. Auto jsme měli vrátit čisté a umyté, naštěstí je to běžná služba místních myček. Za 4 riály (240 CZK) nám auto vypucovali ze všech stran.

Zpětně musíme hodnotit, že to byla opravdu vydařená dovolená, ale tato trasa by si zasloužila tak o dva, tři dny více, aby to bylo více v klidu. Bohužel z Prahy létal pouze týdenní turnus a čtrnáct dní už by nám zase přišlo moc. Přestože jsme ale měli dny hodně nabité a vrátili jsme se unavení, že by to chtělo další dovolenou jen na dospání, stihli jsme vše, co jsme vidět chtěli a rozhodně jsme poznali Omán všemi smysly.