Pařez, Lipská hora a Oltářík
-kdy-11/2020
-kde-Kostomlaty pod Milešovkou (Ústecký kraj)
-jak se tam dostat-autobusem do okolí Třebušína
-čas-6 hod (19 km)
Velká nevýhoda zimních výletů už pro mně dávno není chlad, nebo horší počasí, ale je to krátká doba světla. Přestože jsem se dostala do fáze, kdy bez nejmenších problémů ujdu dvacet nebo pětadvacet kilometrů denně, často mě brzdí právě příchod tmy a když se do toho přidá ještě manžel, kterému se za nic na světě nechce brzo vstávat, dalo by se říct, že nám moc času na výlet nezbývá. Tak třeba tuhle jsme se vydali na údajně druhou nejvyšší horu českého středohoří - Pařez. Bylo to dvojité zklamání, protože jednak není vůbec zajímavá, což jsem teda tušila předem, ale i to druhé místo si v žebříčku vysloužila nějakým podfukem, protože hned vedle ní jsou podle mapy ještě vyšší Hradišťany. Každopádně cesta vlakem do Lovosic a autobusem do Kostomlat pod Milešovkou není zrovna krátká, z autobusu jsme vystupovali až před jedenáctou. Nejprve krátká prohlídka Kostomlat a pak hurá vzhůru na zříceninu hradu Sukoslav. Při odpočinku na rytířské lavičce jsme se tu mohli pokochat výhledem na kouřící komíny někde u Teplic. Tady jsme byli na samém okraji Českého středohoří, na obzoru se zdvíhaly pro mě zatím neprozkoumané kopce, například Bořeň.
Od hradu jsme se vydali dál nahoru na Pařez, ne že bych čekala něco extra, ale opravdu tu nic, ale vůbec nic není, leda snad pocit výstupu na druhou nejvyšší horu, ale i ten je, jak už jsem se zmínila v úvodu, falešný. Při sestupu začalo krápat, situace se nevyvíjela nijak hezky a jaké bylo naše překvapení, když se proti nám objevili v půlce Pařezu další dva výletníci. V očích jim bylo vidět úplně stejné překvapení, jaké bylo to naše, že tady v těch končinách někoho potkáváme. Z kopce jsme slezli na modrou značku a klesali a klesali až do Lukova. Někde v půlce cesty začalo slušně pršet ale než jsme doklesali až na dno, tak už zase bylo jen zataženo.
Z Lukova jsme se vydali po neznačených cestách až pod Lipskou horu. Výstup na ní byl rozhodně mnohem náročnější než na Pařez ale zato nám byly odměnou opravdu krásné výhledy do okolí. Najednou jsme se ocitli na úplně opačném konci Českého středohoří než před chvílí, s výhledem na roviny před námi, přerušené jen posledními kopečky jako je Oltářík a někde vzadu za ním hrad Hazmburk. Když má člověk štěstí a jsou výhledy, tak si zkrátka stojí za to vyšlápnout na kopec a na Lipskou horu obzvláště.
Z Lipské hory jsme to vzali po červené značce směr Plešivec, cestou jsme se ale ještě vypravili na Oltářík. Já už tu byla před rokem ale to byla zrovna taková mlha a ošklivo, že bylo sotva vidět pár metrů před sebe, dnes to bylo mnohem, mnohem lepší, i když na Lipskou horu neměl ani náhodou.
Manžel si ještě vyběhl na Plešivec, ten bývá kvůli tomu, že stojí uprostřed obory se zvěří, touto dobou přístupný jen do 16:00. V období říje je vstup dokonce zakázaný. Pak jsme se vydali na autobus do Podsedlic, odtud do Lovosic a vlakem do Prahy.
Comments