Procházka Radotínským údolím

Protože jsme kvůli lockdownu nemohli opustit hranice okresu, další výlet musel být po Praze. Volba padla na Radotínské údolí, nejprve jsem jela sama, ale o pár dní později jsem tam "vyvezla" i manžela abych mu ukázala nová pěkná místa. Výchozím bodem se nám stala autobusová zastávka Safírová, stejnojmennou ulicí jsme se pak vydali k lesu. Po schodech nahoru a pak stezkou podél potoka až do Slavičího údolí. Slavíka jsem tu sice neviděla ani neslyšela, zato jsem potkala sýkorky, strakapoudy a lasičku. Ta mi málem dokonce proběhla přímo pod nohama, protože jsem stála tiše a sledovala sýkorku jak si staví hnízdo.

Prošla jsem celé Slavičí údolí a na konci se vydala doleva nahoru na kopec. Už z dálky se tu rýsovala nějaká podivná stavba, ze které se vyklubala patrně odvětrávací věž z tunelu. Nedaleko byl také samotný vjezd do tunelu, obvykle tu musí být pěkně rušno, dnes ale bylo aut jen pár. Pokračovala jsem dál po pravé straně okruhu po asfaltce, ze které po chvíli odbočovala pěšina pod most a zpátky do Slavičího údolí.

Tentokrát jsem ale nešla dnem údolí, ale mnohem výš po jedné z paralelních cestiček. Sem tam se naskytly výhledy na kopce kolem Jíloviště. Došla jsem až na Radotínské skály a k výhledu na cementárnu. Pak ovšem nastala otázka, kudy zpátky dolů na autobus. Přímo od vyhlídky vede lesem pěšina, ale je hrozně strmá a navíc se dole musí člověk prodírat roštím aby se dostal na silnici. S Radkem jsme napodruhé zkoušeli sejít u kynologického cvičiště dnem rokle, ale v první polovině cesty bylo dno zapadané stromy a v druhé polovině sice vedla cesta ale bydlí tam bezdomovci. Nejlepší je tedy snad se vrátit stejnou cestou a okolo. Poslední pohled na cementárnu zblízka a hurá zase domů.