Slovensko - přechod Malé Fatry
-kdy-06/2023
-kde-Nezbudská Lúčka
-jak se tam dostat-vlakem do Nezbudské Lúčky
-co tam-NP Malá Fatra, hory, výhledy, krásná příroda, přechod pohoří
Protože se minulý výlet na Slovensko z hlediska dopravy osvědčil, a to včetně odjezdu v šest ráno, podruhé už jsme jeli s větší jistotou. Znovu jsme se vydali Pendolinem do Žiliny, tady jsme měli asi hodinu čas na malou procházku městem, a pak odtud vlakem do stanice Nezbudská Lúčka-Strečno. Cílem naší druhé výpravy na Slovensko byl přechod Malé Fatry.
První den byl aklimatizační. Po žluté značce jsme se od zastávky vlaku vydali kolem zatopeného lomu Nezbud po žluté podél úpatí hor. U lomu Nezbud se těžil asfalt a údajně za teplých dní stéká po stěnách lomu, horko bylo, ale nic jako asfalt jsme nikde neviděli. Alespoň jsme ale viděli štiku, jak číhá v jezeře schovaná mezi stromky u břehu. Cesta dál byla špatně značená, ale opravdu pěkná. Šlo se přes rozkvetlé louky s krásným výhledem do kraje. Neměli jsme jasný cíl, proto jsme nakonec došli jen do obce Krasňany, kde jsme si chvíli chladili nohy v potoce Varínka (zatímco místní v ledové vodě plavali jako by nic) a pak jsme pokračovali autobusem do Terchové. V Terchové jsme měli zajištěné ubytování na první noc (Homestay Gustav Halas), kde jsme si odložili věci a vydali se do centra na večeři. Mají tu restauraci Haluškareň – Radek si dal halušky, já bryndzové pirohy. Ať začneme putování stylově Slovensky. Večer se začala projevovat únava z brzkého vstávání, a tak jsme jen chvíli prošli a padli a usnuli.
Ráno jsme si také trošku přivstali a popojeli autobusem o pár zastávek dál, každý kilometr se počítá. Startovali jsme z obce Podhorskovci a o kus výš jsme se napojili na zelenou značku na Malý Rozsutec. Následoval strmý výstup vzhůru. Šli jsme pomalu, abychom neztráceli dech, ale bez zastávky, kterou jsme si dopřáli až přímo pod Rozsutcem. Při plánování jsem hodně váhala. Malý Rozsutec není zrovna jednoduchý na přechod. Na poslední, strmý skalní úsek vrcholu se musí po kovovém laně. Některé zdroje uvádějí, že Rozsutec zvládnou i fyzicky zdatné děti, noviny zase informují o nedávné smrtelné nehodě. Dlouho jsem váhala, jestli tam jít. Ne že bych si myslela, že nemáme šanci tam vylézt, ale spíš, jestli to není moc náročný začátek pro celodenní hřebenovku.
Výstup po lanech nebyl vůbec legrace, ale asi jsem to čekala horší. Nahoře se začali objevovat první turisté. Někteří nás došli zezadu, většina šla v protisměru a najednou byl vrchol Rozsutce plný lidí. Chvíli jsme se pokochali, odpočinuli si a na opačné straně slezli po podobných lanech zase dolů. Náročné je, že až na výjimky, nejsou ve skále žádné schůdky nebo stupy. Člověk se jen přidržuje lana a musí se nohama zachytávat přímo na skále.
Po zvládnutí Malého Rozsutce už jsme jen šlapali. Sice dlouho a nahoru a dolů, ale žádné lezení po skalách už se naštěstí toho dne nekonalo. Protože je nedaleký Velký Rozszutec na jaře uzavřený, museli jsme ho obejít po modré značce dokola. Většina této cesty je hezky ve stínu lesem, celým porostlým medvědím česnekem. Uklidňovalo nás, že nebyl okousaný.
V sedle Medziholie jsme se natáhli do trávy a dlouho odpočívali. Sluníčko pálilo, ze všech stran se na rozcestí hrnuli lidé, aby zase pokračovali nějakým jiným směrem. My se po odpočinku vydali na horu Stoh. Pořádný výstup nahoru a pak zase dolu, a nakonec nahoru na Poludňový grúň. Pak už jen hrozný sešup dolů do Chaty na Grúni, kde jsme měli strávit další noc. Byli jsme vyčerpaní, ale rádi, že jsme to všechno zvládli. Trochu jsme se děsili rána, že budeme muset zase zpátky vyjít nahoru na Poludňový grúň. Uvažovala jsem, že bych si třeba pomohli lanovkou, nebo si nakonec zkrátili cestu tak, že nepůjdeme po všech vrcholech.
Ráno jsme se cítili o něco lépe, takže jsme nahoru vystoupali pěšky. Dnes bylo spíše zataženo, dokonce chvíli poprchávalo, ale alespoň se lépe šlo, když nebyl hic. První polovina cesty po hřebeni byla docela v pohodě, protože mezi jednotlivými vrcholy nebyly takové rozdíly. Vyšli jsme na Chléb, pak jsme si v bufetu u lanovky dopřáli trochu prasácký oběd, hranolky s tatarkou, a pokračovali po hřebeni. Vyšli jsme na Velký Kriváň, nejvyšší horu Malé Fatry. Přestože bylo stále zataženo, výhledy do okolí byly velmi slušné. Z Velkého Kriváně jsme pokračovali na Pekelník a na Malý Kriváň. Obzvláště poslední úsek před Malým Kriváněm, byl docela náročný, přímo po hraně, po skalách a v hodně exponovaném terénu a já už jsem začala být docela unavená. Všude sice krásné výhledy. Horské květiny, včetně hořce. A také letošní již druhé setkání se "superjedovatým" broukem majkou. Začaly se i objevovat zbytky sněhu, terén byl čím dál náročnější a ráda jsem vzala za vděk židlí bez sedátka na vrcholu Malého Kriváně abych nabrala poslední síly.
Další noc nás čekala v Chatě pod Suchým, ke které to byl ještě pořádný kus cesty. Dle výškového profilu už vlastně jen z kopce, ale chvílemi náročným terénem. Doufala jsem, že si trochu oddychneme, když se vydáme zkratkou kolem hory Suchý, ale Radek mě nakonec přesvědčil, že to projdeme celé. Zpočátku se šlo dobře, pěšinou mezi klečí až na horu Stratenec. Pak to ale začalo být velmi drsné, obzvláště po celodenním pochodu. Hlavně Biele Skaly, kam se muselo znovu po řetězech. Když jsem z nich lezla na opačné straně skal dolů, co noha nohu mine, protože už jsem byla vyřízená, zasekla jsem se najednou v půlce skal a hledala úchyt pro ruce i nohy abych mohla pokračovat. Radek nade mnou se mi snaží radit kam stoupnout, ale já mu jen vyčerpaně říkám, že dolů nemůžu že tam je zmije. Radek se zarazí, podívá se pode mě na skálu – a tam skutečně leží zmije. Leží, kouká a nechce se hnout, když se Radek naklonil, že jí vyfotí, tak se stočila a připravila k útoku. Zbavili jsme se jí nakonec tak, že jsme kus vedle ní klepali trekovou holí do skály. Konečně se ne zrovna ochotně odplazila z vyhřáté skály do křoví.
Posledním vrcholem cesty byla hora Suchý, z této strany to byl hodně pohodový výstup. Zato sestup dolů k chatě (Chata pod Suchým) byl brutální. Velmi strmý a pořádný zápřeh na kolena. Na chatě jsme platili pouze za postel a doufali jsme, že budeme na pokoji sami. Mají totiž nejmenší pokoje pro čtyři. Naštěstí bylo pondělí, začátek června, a ještě k tomu se na další den očekával pořádný déšť. Na celé chatě bylo asi sedm lidí, takže jsme dostali vlastní pokoj. Den jsme završili dobrou večeří a pivem.
Ráno skutečně pršelo, ne sice moc, ale na rozdíl od včera bylo jasné, že to bude vytrvalý déšť. Navíc hrozily bouřky, a tak ti, kteří šli „v protisměru“, zvažovali, jestli vůbec půjdou nahoru do hor. Nám naopak nezbývalo nic jiného než se vydat na cestu. Déšť, nedéšť. Dolů jsme sestoupili po červené značce, se zastávkou na Starém hradu. Ten je vidět ze silnice a možná i z vlaku, když se jezdí dál na Slovensko a pro mě to byl vždycky „strašidelný hrad“. Možná ještě strašidelnější byl ale dnes hrad Strečno na opačném břehu Váhu, ze kterého stoupala pára.
Sešli jsme po červené značce až dolů opět na nádraží Nezbudská Lúčka. Vlakem jsme se přepravili do Žiliny, kde jsme se museli asi na pět hodin zabavit, než nám jel večerní vlak domů. Zašli jsme si na polední meníčko, prošli jsme se po městě, poseděli na náměstí u kofoly, když se přehnal ještě poslední deštík. Koupili si sýry a borovičku. A během průzkumu, která je nejlepší, jsme s hrůzou zjistili, že nemá nic společného s borovicí.
Cesta domů proběhla v poklidu. Vlak byl poloprázdný, my byli unavení a rozlámaní z hor, z poposedávání v Žilině i dlouhého sezení ve vlaku. Ale spokojení, že jsme to ušli a že nám vlastně vyšlo hezké počasí. A na podzim se plánujeme ještě jednou vrátit!
Comments