Slovensko - Súlov
-kdy-05/2023
-kde-Súlov-Hradná
-jak se tam dostat-vlakem do Rajeckých Teplic
-co tam-NPR Súlovské skály, skalní útvary okolo (Stratený Budzogáň), zřícenina Hradu Súlov
Rozhodli jsme se naplánovat si letos pár víkendů na Slovensku. Našla jsem výhodný vlak – v 6:00 ráno pendolino z Prahy do Žiliny. 10:29 v Žilině. Při nákupu dva měsíce předem se slevou „včasná jízdenka“ včetně místenky do pendolina nás vyšla jedna cesta (2 osoby) na 771 Kč. Poprvé jsme využili druhého květnového prodlouženého víkendu a ze Žiliny pokračovali vlakem do Rajeckých Teplic. Přestože jsme odjížděli z Prahy za hezkého počasí, Slovensko nás přivítalo deštěm, přičemž nejhorší slejvák nás chytnul právě po výstupu z vlaku. Z lázeňského města jsme tak moc neměli, prošli se do parku s vřídlem, k jezírku a chvíli jsme se schovávali v autobusové zastávce. Později déšť polevil, a tak jsme vyrazili na cestu po zelené značce směr Budzogáň.
Cestou byly krásné výhledy do okolí, které se střídaly s rašícími bukovými lesy a pěšinami podél potoka obrostlého divokou mátou. Na jedné z luk jsme v dálce zahlédli lišku. Kdyby nepršelo, bylo by to jako z pohádky. Naštěstí pršet přestalo zrovna když jsme dorazili na Budzogáň. V překladu „palice“ nebo „kyj“. A skutečně by se těžko hledalo lepší pojmenování. Překvapilo nás, jak je skalní útvar obrovský. Viděli jsme sice fotky, ale žádnou s porovnáním velikosti. Budzogáň je možné si prohlédnout zespodu i z vrchu, ze skalní vyhlídky nad ním. Po dešti se z lesů vypařovala pára a mezi ní se odhalovaly výhledy na okolní zelené kopečky.
Dál jsme pokračovali na vrch Žibřid, na který se dá vylézt po řetězech po skále na vyhlídku. Odtud už jsme mohli zahlédnout cíl dnešního dne, obec Súlov – Hradná. A nad ní tyčící se rozeklané Súlovské skály, cíl příštích dvou dní. Sestup ze Žibřidu byl prudký a náročný a když jsme pak, i když mnohem pohodovější cestou, sešli až do Súlova, měli jsme toho až až. Skoro jsme se až obávali, jestli zítra zvládneme vše, co jsem naplánovala. Tedy obejít skály kolem obce od skalní „Gotické brány“ až po vyhlídku Orlie hniezdo.
Ukázalo se, že naše obavy nebyly na místě. Vyrazili jsme pro jistotu už před devátou ráno a ve tři odpoledne už jsme „měli hotovo“. Po silincici jsme nejprve došli na Súlov, parkovisko, pak nahoru do kopce ke Gotické bráně a krkolomnou stezkou mezi skalami ke zřícenině hradu Súlov. S překvapením ale i radostí jsme zdolávali zajímavé úseky, kde se například lezlo po skále jen za přidržováním nikoliv řetězů, ale jen rozmístěných kovových kruhů, kořenů a kde se prolézaly otvory ve skále. V Čechách by to asi na turistické cestě už neprošlo, a proto nám to připadalo jako správný „punk!“. Na hradě se bez jakýchkoliv podpůrných držadel dalo vylézt na skálu – hlavní vyhlídku, kde člově stál na vrcholku hory s výhledem do všech světových stran.
Po slezení ze Súlovského hradu už se pokračovalo po běžné lesní cestě, až na výjimka po vrstevnici, a tak to dobře utíkalo. Cestou byly pravidelné vyhlídky do údolí. Na jedné z nich jsme si dali oběd a docela dlouho poseděli a kochali se. Pod námi na skále stál celou dobu skoro bez hnutí holub skalní, možná hlídal holubí hnízdo. Cestou po vrcholech jsme došli až k vyhlídce Orlie hniezdo, tam ale žádný orel neseděl.
Pak jsme se vrátili na rozcestí a dolů začali scházet po žluté značce. Hned z kraje jsme míjeli útvar Skalné okno, opět mnohem větší, než jsme si představovali. Dolů se šlo zase pořádným sešupem, byli jsme rádi, že máme trekové hole, jiní to občas brali i po čtyřech. Přestože to byl opět pořádný zápřah na kolena, na rozcestí o kus níž jsme se odhodlali ještě vyjít zase nahoru k jeskyni Šarkania diera. Stálo to za to, i když opět nic pro slabé povahy. Schody, které vedly do jeskyně byly téměř kolmo vzhůru a stupně byly natolik zasypané pískem, že neposkytovaly skoro žádnou oporu. Samotná jeskyně byla obrovská a také zkosená směrem ven. Při každém kroku podjížděly nohy na sypkém písku a člověk měl strach, že kdyby mu to ujelo, tak pojede po zadku přes celou jeskyni, až nakonec u jejího ústí vyletí ven někam do hlubin.
Od jeskyně už to byla cesty za odměnu, sklon svahu se mírnil a mírnil, až jsme vyšli na krásné zelené louce, kde jsme si také chvíli poseděli, než jsme se vydali do nedaleké Koliby na halušky.
Poslední den jsme se, tentokrát už opět se sbalenými batohy, vyšplhali na Súlovské skály. Na rozdíl od včerejška jsme stoupali mírnější, červenou značkou. Pak stále po červené chvíli po vršku a na druhou stranu hor dolů do Bytči. Prošli jsme si město, došli si na oběd, nakoupili jídlo do vlaku. Z Bytči jsme jeli vlakem do Čadcy a odtud rychlíkem zase do Prahy.
Comments