Velikonoce - Novohradské hory
-kdy-04/2023
-kde-Gmünd – Nové Hrady – Windhaag bei Freistadt – Rybník (Jihočeský kraj + Rakousko)
-jak se tam dostat-vlakem do Gmündu, vlakem z Rybníku
-co tam-Novohradské hory, Hrad Nové Hrady, Terčino údolí, klášter v Dobré Vodě, rozhledna Kraví hora, skalní útvar Napoleonova hlava, pozůstatky bývalé koněspřežné dráhy,
Jako obvykle jsme se na Velikonoce vydali na putování s přespáním v různých penzionech a chatách. Tentokrát vyhrály Novohradské hory. Původně jsme sice plánovali Český les ale narazili jsme na tolik problémů, od špatné dopravy až po chybějící ubytování, že jsme tenhle nápad nakonec opustili a narychlo spíchli Novohradské hory. A vyplatilo se to. Doprava – na jedničku! Do Gmündu jezdí přímý rychlík z Prahy a stejně tak do Rybníka. Ubytování sice také nebylo moc z čeho vybírat, ale krásně se dala naplánovat trasa od jednoho místa k dalšímu. Ve čtvrtek večer jsme tedy nasedli do vlaku a nechali se pohodlně odvézt až do cílové stanice.
V Gmündu jsme měli takový jednoduchý pokojík v nejlevnějším ubytování co jsme sehnali (Vural Rooms). Večer jsme se šli ještě podívat na náměstí a pak už spát, protože už bylo dost pozdě a překvapivě docela zima. Ráno jsme se trošku pobavili při vaření čaje, protože jediný dostupný spotřebič byla mikrovlnka na chodbě a jediné nádobí skleničky. Zvládli jsme to na jedničku a tak už jsme za chvíli krásně nasnídaní vyrazili do města. Znovu na náměstí, tam jsme si v pekárně koupili louhované preclíky a nějaký rohlík s cukrovou polevou na svačinu. Pak jsme se prošli k jakýmsi peřejím, či snad skoro vodopádům u Bruckmühle a pak už přes zámeckou zahradu a ven z města. U Gmündu je i zajímavé skalní město, ale bohužel přesně na opačné straně než jsme mířili a také by na něj ani nebyl čas. Dnes nás čekalo 20 km do Nových hradů.
Netrvalo dlouho a překročili jsme hranice zpět do České republiky, do Českých Velenic. Nabízí se otázka proč jsme vlastně spali na Rakouské straně, bylo to proto že v Českých Velenicích bylo volné jen jedno ubytování, které se nám nelíbilo ani na přespání. A také je to takhle trošku zajímavější. Ve Velenicích jsme se napojili na červenou turistickou značku po které jsme pokračovali až do Nových Hradů. Přestože ráno byla ještě celkem zima, brzy se začalo oteplovat a po hodině cesty už jsme byli jen v triku a všechno oblečení jsme měli narvané v batozích. Na louce u obce Vyšné jsme si rozprostřeli deky a snědli nejenom dobroty z rakouské pekárny, ale také nějaké ty kraslice na navození atmosféry. Zbytek cesty do Nových Hradů pak proběhl bez větších událostí.
Ubytovali jsme se (Penzion 1670), a dlouho jsme odpočívali. Navíc ve staré budově penzionu byla krásně zima, zatímco venku byl začínalo být nepříjemně horko. Potom jsme se šli projít po městě, na hrad, tedy okolo hradu, protože byl zavřený, také okolo zámku a nakonec do Restaurace pod Radnicí na nějakou dobrou večeři.
Další den nás čekalo 19 km do Černého údolí. Ráno jsme měli štěstí, protože se otevřel hrad a tak jsme se mohli kouknout i na nádvoří. Nebylo sice už takové horko, vypadalo, že je mlha nebo zataženo, ale tak nějak divně. V Terčině údolí nám to bylo fuk, tam je hlavní atrakcí umělý vodopád schovaný v lese. A také náhon, který k vodopádu vodu přivádí, prolezli jsme to tam úplně všude. Následovala tvrz Cuknštejn a vesnice Horní Stropnice. Když jsme ale začali stoupat nahoru na Kraví horu, bylo jasné že ani z nejlepší vyhlídky by toho dnes moc vidět nebylo. Později jsme se dozvěděli, že je to zase písek ze Sahary.
Už od včerejška jsme celou cestu přemýšleli, jaká balená voda pochází z Novohradských hor, jasně jsme si pamatovali reklamu, ale ne název – a pak, jak tak stoupáme do kopce k velkému klášteru, koukáme, že se jmenuje Dobrá Voda. Nedaleko je ještě osada Hojná Voda takže jak Radek vtipně poznamenal, vodu mají všude, jen někde se soustředí na kvalitu a jinde na kvantitu. A my jsme zatím pracně vynesené lahve s pitím lili do kanálu, abychom si místo nich napustili z kašny vodu Dobrou.
Dál jsme stoupali k rozhledně na vrcholku Kraví hory, ale rozhlíželi jsme se marně, saharský písek všechno schoval. Kousek od rozhledny je pak skalní útvar Napoleonova hlava, kolem které jsme to vzali oklikou zpět na červenou značku. Vedle hory Kraví je ještě hora Kuní, tu jsme však chytře obešli kolem dokola, protože nač se škrabat nahoru, když stejně není nic vidět. Za Kuní horou jsme to brali cestou necestou, protože nás už bolely nohy. Lesní asfaltkou jsme si zkrátili cestu na silnici a po ní hezky dolů až do Černého Údolí, kde jsme měli ubytování (Apartmán Novohradky 22). Stojí tu bývalý vojenský objekt, ve kterém je spousta apartmánů – pravděpodobně od různých majitelů.
Další den nás čekal nejdelší úsek 23 km do rakouské vesnice Windhaag. Navíc to byl také asi nejméně zajímavý den, v podstatě samé šlapání. Nejprve po silnici do osady Žofín a dále k Huťskému rybníku. Tam už nás přepadl hlad, takže jsme si dali brzký oběd. Následovala cesta po cyklostezce do Leopoldova a bývalé osady Dolní Přibrání. Odtud pak po zelené značce do Cetvin a na rakouskou stranu. Krásné bylo úplně na konci, když v posledním úseku mezi rakouskými obcemi Mairspindt a Windhaag vysvitlo přes vrstvu písečného prachu slunce a také se šlo krásnou loukou kolem potoka s rozkvetlými blatouchy.
Ve Windhaagu jsme měli další ubytování (Gasthaus Sengstschmied), podkrovní apartmán s kuchyňkou. Naštěstí! Protože jsme dlouho přemýšleli jestli si připlácet za apartmán, nebo nám bude stačit dvoulůžkový pokoj. Jídlo jsme si nesli. Plánovali jsme si cestu tak abychom se na co nejvíce místech mohli najíst někde v restauraci, navíc jsme si v Nových Hradech dokoupili zásoby na snídaně a svačiny. Dokonce i v Černém údolí, s čímž jsme ani nepočítali, měli otevřenou restauraci. Ovšem ve Windhaagu jak se říká chcípl pes. Velkou roli v tom samozřejmě hrálo i to, že byla neděle. Ale nikde žádná hospoda, obchod zavřený a až na pár výjimek ani žádný živáček se venku nepotloukal. Nebylo ani moc kde se potloukat, jedinou zajímavost, co jsme našli byl průřez obrovskou oregonskou borovicí.
Ani poslední den nebyla žádná ulejvačka čekalo nás 17 km do Rybníku. Nejprve výstup ke kopci Reisingerberg, kde bylo hezké posezení s vyhlídkou. Chvíli jsme poseděli a vyrazili dál přes kopec, tam nás čekal šok. Už cestou k lesu jsme si všimli pozemku s plastikami zvířat. A další zvířata pak prosvítala mezi stromy v lese cestou k lavičce. Říkali jsme si, že je to asi nějaký park pro děti. Pak jsme ovšem viděli pár jak nese luk a šípy a míří na pozemek. Pořád jsme si to nedokázali dát správně dohromady a mysleli jsme, že je tu více aktivit. Ale jen do doby než jsme si šli prohlédnout první lesní zvířátko a ukázalo se že má na sobě terč a je skrz naskrz propíchané – srnky, lišky, skunkové, jeleni, prasata, zajíci, dokonce i vlk a medvěd. Celý les byla obrovská střelnice. Naštěstí jsme jím prošli bez úhony a bez šípu v zadnici. Jediné živé zvíře co jsme potkali byl mravenec, ale aspoň si to vynahradil tím, že jsme ho potkali asi 59 563 214 krát.
Z lesa jsme se na druhé straně vynořili u vesnice Leopoldschlag odkud už jsme si to namířili zpátky do Čech. Cestou jsme sledovali náspy a zářezy bývalé koněspřežné trati, která spojovala České Budějovice a Linz. Počasí se také rozhodlo, že nás nenechá smutnit nad tím, že neseme bundy v batohu a během dne se ochladilo asi o 15 stupňů. Do vlaku v Rybníku jsme tedy nastupovali trošku prokřehlí, strašně uchození, ale spokojení, že vše hezky klaplo.
Comments