Údolí Střely
-kdy-07/2022
-kde-Mladotice/Manětín, Chyše (Plzeňský kraj)
-jak se tam dostat-vlakem Mladotic nebo z opačné strany Chyše, autobusem do Manětína
-co tam-Pěkná příroda, cesta podél řeky, vyhlídky na Rabštejn nad Střelou, možné brodit řeku
Už nějakou dobu jsme s manželem tak trochu zanedbávali naše oblíbené víkendové „čundry“, nebo spíš putování se spaním venku. Ve volné chvíli jsem tak letos naplánovala sedm výletů na sedm míst, kde jsme ještě nebyli, které jsou dál, než obvykle jezdíme, ale kam se dá i v pátek po práci hezky dojet. Červen a červenec jsou pro takové výlety ideální, protože je dlouho světlo, a tak i když vystoupíme někde v devět večer z vlaku, stále máme více než hodinu abychom se někam přemístili za světla.
Jako první jsme vyrazili do údolí řeky Střely. Nejprve rychlíkem do Plzně a pak místním osobáčkem do stanice Mladotice zastávka. Rozhodně jsme nebyli jediní s batohy, kdo jeli vlakem a kdo vystupoval tady, ale po červené značce směr Manětín jsme vyrazili sami. Předem jsem si vyhlédla místo, kde by se dalo přespat, přístřešek na louce, kde by mělo být i ohniště. Na místo jsme dorazili až za šera, na přístřešku byla cedule, že oheň se má rozdělávat jen v ohništi, ale ohniště nikde. Že by bylo zarostlé trávou? Už jsme to chtěli vzdát a najít si na noc nějaké sušší a rovnější místo, když tu jsem našla lávku přes řeku a na výběžku pevniny mezi řekou a náhonem k mlýnu jsem skutečně našla ohniště s posezením. Večer jsme si udělali oheň a byli dlouho vzhůru, pak jsme se natáhli na plachtu na louku a zalezli do spacáků. Noc to byla dlouhá. Strašně dlouho jsem nespala na takovém otevřeném prostranství, a tak jsem nemohla pořádně zabrat. Pořád mě budily nějaké zvuky, v dálce se chvíli blýskalo, pak se pro změnu v řece začaly čvachtat kachničky, takže jsem pořád koukala a poslouchala co se děje a moc nespala. Za světla jsme nakonec byli překvapení, jak cedule "ohniště zde!" svítila do dáli.
Ráno jsme se vrátili kousek po červené značce k Frantovu mlýnu a pokračovali po žluté pro změnu k mlýnu Čoubovu. Cestou jsme potkali jednu paní, kterou jsme několikrát potkali před pár týdny na Islandu. Jak je ten svět malý! Od Čoubova mlýnu už jsme pokračovali po neznačené cestě podél Střely, která vedla mezi loukami a brody. Na brody jsme byli nachystaní, měli jsme sandále do vody, takže jsme se přezuli a vyrazili. Byla to docela sranda, svítilo sluníčko, bylo teplo, a tak byl příležitostný průchod vodou docela příjemný.
Po delší době jsme se napojili na zelenou značku, která tento první úsek obchází někudy vrchem po kopcích. Doposud jsme šli sami, ale na značce bylo rušněji a každý třetí člověk si nesl batoh, že bude někde spát. Údolí Střely je dlouhé a známé mezi čundráky, občas jsme míjeli louky s ohništěm, nebo nějaký plácek na spaní. Také několik dětských táborů. Příroda je tu nádherná. Takhle jsem si kdysi představovala Stvořidla na Sázavě, které mě trochu zklamaly.
Cestou jsme se museli dvakrát zastavit a dát si šlofíka. Poprvé usnul Radek na vrcholu kopečku, podruhé já na jakési pláži u řeky. Doháněli jsme deficit z minulé noci. Nakonec jsme došli podle plánu až před Rabštějn nad Střelou, kde jsme zůstali na jednom pěkném plácku u řeky. Každý zvlášť jsme si vyběhli na vyhlídku Hraběcí kříž a já si z toho udělala ještě večerní běho-vycházku až do městečka, kde jsem koupila na večer k ohni dva Birely v plechovce a dopustila trochu vody.
Ráno jsme se vydali do městečka oba, tentokrát přes další brod a oklikou přes protější kopec abychom měli výhledy. V místní hospůdce jsme se osvěžili, dobrali vodu a pokračovali dál a Radek asi ještě bude dlouho litovat, že si nedal jejich knedlíky s uzeným. V městečku nebylo zas tolik k vidění, je hezčí jako panorama z okolních vyhlídek než samo o sobě. Vydali jsme se po naučné stezce okolo lomů až k jezu, který jsem využila už včera já k překonání řeky. Dá se totiž přeskákat po kamenech. Za jezem jsme se napojili na modrou značku a potkali tam naše hrdiny – malovače značek
Přešli jsme silnici a pokračovali po louce, přes poslední brod a na červenou značku směr Radotín. Někde cestou jsme zabloudili, nechali jsme se svést posezením opuštěného tábořiště a pak se nevrátili na červenou, ale pokračovali kamsi do lesa. Pak jsme se zpátky na značku škrábali do strašného kopce abychom se chytli nějaké lesní cesty, kde jsme ale minuli další odbočku, a nakonec až do Radotína šli po lesních cestách i necestách. Začínali jsme být unavení, bylo horko a dlouhá cesta před námi. Na vlak do Chyše jsme to stihli jen tak tak. Z Chyše jede vlak do Rakovníka, kde jsme si zašli na večeři a autobusem pak domů.
Komentar