Šumava - Ostrý
-kdy-12/2020
-kde-Špičák (Plzeňský Kraj)
-jak se tam dostat-vlakem do Špičáku
-čas-cca 7 hod (21 km)
Konečně jsme se odhodlali na velkou jednodenní výpravu na Šumavu. Stálo to hodně úsilí, vstávat brzy ráno, hned po šesté už jede přímý vlak až do Železné Rudy. Cesta trvá tři a půl hodiny, ale nějakým záhadným způsobem to docela uteklo. Při včerejším plánování nám mapa ukazovala že na Šumavě by mělo být sluníčko a jinde ošklivo. Z vlaku to moc nevypadalo, bylo čím dál tím hůř a když jsme viděli ojíněné stromy, tak jsme se začali bát že tam akorát zmrzneme. Z Nýrska do Železné Rudy, poslední úsek, vlak hodně stoupá a najednou jsme vyjeli z mraků a skutečně svítilo sluníčko! Však nás taky vlak vyvezl až do 800 mnm. Po žluté naučné stezce jsme plánovali dojít k Čertovu jezeru, cestu nám ale doslova zkřížila funkční sjezdovka. O kus výš se šlo uchýlit do lesa, ale kousek cesty jsme museli jít opatrně po sněhu, zatímco kolem nás svištěli lyžaři.
Od Čertova jezera jsme to vzali přes sedlo dál po stezce k Černému jezeru, to je větší a zajímavější. Už jen proto, že jeho hladina ještě nebyla úplně zamrzlá a u krajů se jako prsty, nebo jako větve a listy rozbíhaly tvořící se ledové krystalky zajímavých tvarů.
Na slunečné straně jezera bylo nádherně, že i člověk zapomínal na všechen ten mráz. Pokračovali jsme po červené značce podívat se na vodopád Bílá strž a dál víceméně po vrstevnici k rozcestí Stateček.
U Statečku se nám poprvé nepatrně otevřel výhled do krajiny a to co i přes vzrostlé stromy nabídnul, bylo rozhodně zajímavé. Bylo jasné, že vstávání i dlouhá cesta se vyplatila. Po modré značce jsme začali stoupat na horu Ostrý. Poslední úseky byly pořádně drsné, místo cesty led. Nahoru se to ještě šlo, ale co teprve dolů! Už jsme ale viděli i chatu na vrcholu a vzdát to rozhodně nepřicházelo v úvahu.
Na vrcholu Ostrého, hranici s Německem, jsme si tu spolu jak Češi, tak Němci užívali sluneční lázně. Z Německé strany sem tam čněly nějaké vrcholy, na České straně bylo kromě Šumavských vrcholů vidět jen hustou bílou peřinu přes celý horizont. Bylo krásně a teplo, dolů se nám nechtělo ani za nic, ale bohužel čas byl neúprosný a na cestu zpět přicházel v úvahu jen jeden vlak, který jsme museli stihnout.
Nejhorší byla představa, že se nutně musíme dostat do bodu kdy sluníčko, nebo alespoň jasná obloha, protože jsme byli na stinné straně hor, jednou skončí a my se ponoříme do mrazivého mraku. Pocit to byl nakonec přesně takový, jak jsme si představovali. Začali jsme na sebe navlékat všechno oblečení, co jsme měli a i tak nám byla zima. Ani spěchání na vlak moc nepomohlo. Hlavně ale že jsme všechno stihli a díky tomu, že jely náhradní vagony, tak jsme místo druhou třídou jeli první.
Comments